Knihy

Chvála chvály

Antická literatura měla již od doby athénského vrcholu až po sám svůj zánik, tedy po dobu bezmála tisíce let, v oblibě žánr zvaný diatribé, doslovně přeloženo a vyloženo "prodlévání" či "meškání", v přijatém smyslu pak "rozprava". Nejpříznačnějším rysem diatriby je míšení vážného s nevážným. O závažných tématech - život nebo smrt, láska nebo manželství, svoboda vnější nebo niterná, bohové nebo bůh nebo Bůh - diatriba rozprávěla rozmarně, s řečnickými otázkami a pohoršenými či nadšenými výkřiky, s přeplývavou hojností příměrů, citátů, anekdot, přísloví, odboček a nečekaných přechodů kamsi jinam a zase zpět, dokud se nenaplnil čas říci sobě i posluchačům to, co římský arciklasik Vergilius na konci druhé knihy Georgik:

"My jsme však na své dráze již nesmírný objeli prostor, čas je, bych kouřící šíj svým znaveným uvolnil koňům."

Diatriba však znala i opačný způsob míšení: Se vší důrazností, hloubavostí a patosem pojednávala o drobnostech, ano, nicotnostech - a nebo o rozmanitých nepříjemnostech. Sepsána a proslovena byla kupříkladu Chvála mouchy, Chvála smrti či Chvála plešatosti. Tento princip se uplatňoval především v podžánru diatriby, jemuž se dostalo v řečtině označení enkómion a v latině laudatio, po našem "chvála". Drobnosti a nicotnosti, prosté věci obklopující naše životy, jsou chváleny proto, že si jich dosud nikdo nepovšiml nebo nikdo TAKTO nepovšiml; že je dosud nikdo nepochválil nikdo TAKTO nepochválil. Rozmanité nepříjemnosti jsou chváleny buď v jedovaté ironii nebo s intencí opravdu ukázat, že i ony mají svou pozitivní stránku. Pozor však: V chválách nepříjemností se často ironická chvála s překvapivou, leč upřímnou chválou mísí způsobem, který vyráží posluchačům buď dech nebo zvolání: A jak to tedy pan diatribista myslí doopravdy??

Myslí to tak, jak to myslí. Myslí to tak, jak mu to pravidla diatriby umožňují, tedy s nepřestávajícím míšením "nahoře" a "dole", "bíle" a "černě", "vážně" a "nevážně". Čím paradoxnější teze je v diatribě hájena, čím extrémnější pozice je zaujata, aby byla vzápětí s lehkým gestem opuštěna, popřena a vychechtána, tím je diatriba lepší diatribou, chvála lepší chválou.

"Chvály" se nezrodily s diatribou, pocházely původně z literatury "vysoké" a nijak nerozmarné: Řecké enkómion oslavovalo nejčastěji vítěze v olympijských nebo jiných sportovně-kultovních hrách; básnická enkómia, složená Pindarem pro tyto "časové" a "dočasné" příležitosti v pátém století před Kristem, se vřadila do nadčasového kánonu světové poezie. Latinská laudatio mívala pak spíše prozaickou formu a přívlastek funebris, tedy "chvála pohřební", vypovídající o jejím námětu dostatečně. V helénistickém východním Středomoří a v císařském Římě byl výsostným předmětem enkómia i laudace žijící a vládnoucí panovník nebo jiný hodnostář. Společenská a literární prestiž žánru, označovaného nyní též panégyrikos, se tím jen zvýšila.

Čím devótnějším se stával panegyrik, při jehož recitaci muselo stát posluchačstvo v pozoru, tím oblíbenější se stávala "chvála" diatribická, panegyrik implicitně parodující, při jejíž produkci se mohlo posluchačstvo válet smíchy po zemi, louskat pistácie a pokřikovat své "bravo" a "ještě", případně "sklapni".

Imaginární pohled na bavící se obecenstvo by už sám byl dostatečnou odpovědí na otázku, proč že se diatribické chvály skládají. Lidé se smějí, je jim dobře nebo aspoň o trošičku lépe - není to dost? Je a není. Literární dějiny vědí, že diatriby skládali a dobře se jimi živili profesionální zábavní řečníci a potulní filosofové, jejichž jednosměrná honba za posluchačským úspěchem a neskrupulóznost literární i lidská byla v antice mnohokrát zkritizována i zesměšněna. Vědí však také, že je skládali a ano, také se jimi živili, významní myslitelé stoičtí, především Epiktétos, i významní myslitelé kyničtí, především Lúkianos. Vědí i to, že stoicko-kynickou diatribu si brzy osvojili jako prostředek výkladu svého učení helénističtí křesťané v čele s Janem Zlatoústým. My známe křesťanskou diatribu velmi dobře (v současné době už, pravda, spíše z literatury než z církevní praxe), ale nevíme o tom. Říkáme jí totiž KÁZÁNÍ.

Konečně, literární dějiny nesmlčují ani to, že sám Sókratés, velký ironizátor oněch profesionálních sofistů, bojoval se svými protivníky a poučoval své posluchače způsobem, který už mnohé rysy diatriby, především formulování paradoxních tezí a vršení několika vrstev ironie na cizí i vlastní účet, nese. Slavné tři body obžaloby proti Sókratovi - "kazí mládež", "nevěří v bohy, ve které věří obec" a "slabší důvody činí silnějšími" - to jsou přesně tytéž tři námitky, které lze vznést proti principu diatriby; které vznáší ten, kdo je diatribou pohoršen. A není snad Sókratovo prohlášení v Obraně, že je nejmoudřejším právě proto, že nic neví, dokonale diatribické? Není to "chvála nevědomosti"?

Jest tedy diatriba sofistů či jiných intelektuálních nepoctivců a jest diatriba Epiktétova, Lúkianova, Zlatoústova, Sókratova. Literární dějiny i dějiny ducha přitakávají teprve té druhé. Protože v této druhé všechen třaskavý aparát, všechny anekdoty, citáty, ironie, sarkasmy, nehoráznosti, provokace, protimluvy, drzosti a schválnosti slouží nejen k pobavení. Slouží i k paradoxnímu poukazu. K poukazu na hlubinný řád, který je, řečeno s Nietzschem, "mimo dobro a zlo", totiž mimo dobro a zlo zjevné a prvoplánové. Na mnohotvárnou a moudrou plnost skutečnosti, již nelze obsáhnout sebedokonalejším pouze-racionálním systémem. Na tajemný celek všeho, který lze nahlédnout jedině skrze nepatrný a opomenutý detail, tak jako svatému Benediktovi z Nursie při jedné noční vizi, dle vyprávění svatého Řehoře Velikého,

"všecken svět byl postaven před oči, jako kdyby v jednom paprsku slunečním shrnut byl".

Dobrá chvála je taková, která, ať chválí předmět sebebizarnější, je CHVÁLOU všeho, co jest, a co je dobré, protože to jest.

Kéž jsou těmto našim laudacím a mystifikacím, diatribám a kázáním, sepsaným in margine nerozmarné práce na tlustých literárněhistorických monografiích a bibliografickými údaji i podčarovými poznámkami hojně vyzdobených studiích, kéž jsou těmto margináliím marginálií a rozmarům rozmarů, složivším se i pro autora samého překvapivě do tří cyklů, všichni svatí patroni prastarého žánru milostivě nakloněni!

Mrazík zevrubně, vědecky objektivně a definitivně vyložený aneb Chvála psychoanalýzy

Neohroženému strážci vědecké serióznosti a osobní nezaujatosti Michaelu Špiritovi v nejhlubší úctě věnováno

K textům, jejichž hlubinný smysl zůstává skryt pod profánním povrchem, patří i známá sovětská filmová pohádka Mrazík. Běžně bývá vykládána jako boj dobra a zla. Ano, je tomu tak, ale nejde tu tolik o boj mezi hodným Ivanem s Nasťou a jejich spojenci na jedné straně a zlými stvůrami od ježibaby až po macechu a hloupého ženicha s prasečím hláskem na druhé. Jde o boj lidské přirozenosti proti spoutávajícím ji konvencím. Autor scénáře Nikolaj Erdman, významný představitel ruského absurdního dramatu, vědomě zašifroval do konvenční, z folklóru převzaté struktury pohádky, poselství o síle vášně, která překonává nepřízeň pokrytecké doby.

Proberme si pohádku obraz po obraze.

Na počátku vidíme loučení Ivana s matkou. Ivan odchází do světa a vůbec se mu nechce poslouchat matčina doporučení, jak se chovat co nejkonvenčněji ("a starým ustupuj"), natož pak zůstávat v incestním oidipálním vztahu k ní ("a někdy si na mně vzpomeň"). V této souvislosti je typické, že není zmínky o Ivanově otci: Váňa vyrůstá, aniž by znal model mužského, otcovského chování. Ivanův odchod není jen tradiční "cestou na zkušenou": Roztržení svazujícího incestně zabarveného a tedy patologického vztahu s matkou je pro něho otázkou životního dozrání, vyspění v muže.

Stín matky jako jediné ženy, kterou skutečně miluje, však provází Ivana i dále: Ivan potkává půvabné dívky, které ho lákají k vykonání zralého genitálního kontaktu. Všimněme si i jednoznačně erotického symbolu jablka (mýtus o Evě a rajském plodu!), které dívky házejí Ivanovi, zpívajíce verš "jablíčko ti dáme, pak si zazpíváme". "Zpívání" jako tabuistické označení soulože je rovněž hluboce tradiční. Ivan však tyto pokusy o kontakt odmítá. Cítí poprvé, že jeho přirozené tíhnutí je jiné.

K incestuálnímu poměru s matkou přibývá i další součást komplexu rozpadu: Narcismus. Poznáváme jej ve scéně se zrcadlem, kdy se Ivan shlíží ve svém mladistvém půvabu. Píseň "nevěstu si vyhledám / ta musí být jak jarní květ / jinak budu radši sám" odhaluje jeho falšující, krycí motivy: Nemožnost navázat vztah s reálnou ženou maskuje touhou po ideálu, rozumí se že čistém, platonickém, který nebude vyžadovat prokázání jeho mužnosti.

V tomto okamžiku nás film přenáší jinam. Jsme uvedeni přímo do ohniska konfliktu, který probíhá v rodině Nastěnčině. Ošklivá sestra Marfuša nemůže spát - je trápena neukrotitelnou pohlavní touhou. Je to ovšem touha nestandardní: Lízátko v její ruce je symbolem cunnilinctu - ano, Marfušina touha je zřetelně lesbická, jejím objektem je nevlastní sestra Nastěnka. Nastěnka, jejíž zaměření je naopak heterosexuální (jehlice, s nimiž neustále při pletení obcuje) nechce své sestře vyhovět. Zlá macecha ji proto vyhrožuje a sadisticky se na ní ukájí. Lesbický motiv je tedy přítomen i zde.

Děj se opět vrací k Ivanovi: Přepadávají ho loupežníci. Nenadálý kontakt se světem drsné, vyzralé maskulinity je pro Ivana nečekaně přitažlivý. Zjišťuje, že jeho vlastní role je ženská, pasivní. Jeho výrok "nu což, tak si mě olupte" vyjadřuje touhu být hrubě, bestiálně, nejlépe análně znásilněn. Zaujetí, jakým se vrhá na kyje loupežníků a vyhazuje je do výšky (křivka, jíž kyje vylétají k obloze, se nenáhodně podobá Rauch-Paulsenově křivce orgasmu), svědčí o intenzitě probuzené vášně. Jednorázový kontakt, při němž jde pouze o holý sex, však Ivana nadlouho nemůže uspokojit.

Dědeček hříbeček, jehož Ivan potkává vzápětí, je jedinou bytostí mimo labyrint erotických vztahů této pohádky. Jeho úloha je jiná - iniciační. Ve schématu, popsaném Danielou Hodrovou v Románu zasvěcení, zastává dědeček hříbeček úlohu Zasvětitele: S Ivanem si hrají na honěnou. Honička zde symbolizuje psychoanalytický proces, dokonce i s náznakem funkce přenosu, kdy se totiž ze cvičných důvodů na okamžik stává pacientovy objektem touhy sám lékař. Dědeček hříbeček v honičce zvítězil, Ivan je poražen, to jest rozpoznán. Dědeček-psychoanalytik mu dává nazřít jeho identitu. Ivan se ovšem brání přiznat si vlastní homosexualitu až do konce. Dědečkovu diagnózu odmítá a z jeho varování, že potlačovaná přirozenost mu způsobí psychické problémy, si nic nedělá.

V marné snaze uniknout svému údělu pokouší se Ivan ještě jednou, naposledy, o heterosexuální styk - s Nastěnkou, kterou potkává na břehu říčky. Osud je ovšem neúprosný. Ivan při pokusu o penetraci selhává. Kbelík, který mu Nastěnka nasazuje na hlavu, je symbolem impotence. Medvědí hlava, která se zpod kbelíku vynořuje, je hlavou potupeného člověka, těžce zraněného ve svém narcismu, hlavou "buzeranta", vystaveného veřejnému posměchu. Jakékoliv další snahy navázat lidský kontakt jsou odsouzeny k neúspěchu. Maska ne-lidského tvora, stigmatizovaného společností, nedovoluje Ivanovi přiblížit se ke komukoliv. I nevinné děti, ještě nerozumějící podstatě Ivanovy odlišnosti, avšak poslušné společenského tlaku, před Ivanem prchají.

Zdánlivě nenápadná postava slepé babky má ve skutečnosti klíčovou úlohu. Je to ve skutečnosti stará prostitutka. Ona jediná díky své "slepotě", tj. neuznávání společenských konvencí, si Ivana neoškliví. Poskytne mu útěchu, nahrazující něhu matčinu. V jejím kvazimateřském objetí (ve filmu jej symbolizuje nesení babky na zádech) se Ivan smiřuje se svým údělem. Prostitutka odchází, její úloha v příběhu byla vyplněna. Ivanovi však zůstává její hůl, symbol penisu, který bude od nynějška jeho osudem. V okamžiku Ivanova comming outu mizí jeho medvědí hlava: Už není tvorem, vyděděným na okraj lidské společnosti. Je uvědomělým homosexuálem.

Ivan vyvozuje z přijaté identity důsledky. Rozhoduje se vyhledat společnost sobě rovných, hledá skupiny homosexuálních aktivistů. Jeho cesta vede nejprve do vykřičeného podniku, chaloupky na kuří nožce. Naráží však na travestitu, Babu Jagu. Kabaretní výstup travestity (v ruském filmu i v českém dabingu představuje Babu Jagu muž) je jedním z vrcholů zpracování pohádky. Ani travestita však není pro Ivana vhodným partnerem: Chce ho strhnout k sobě na společenské dno, zapojit ho do temných osidel homosexuálního podsvětí, kde se obchoduje s drogami a se sexem. Ivan odmítá nabídku stát se homosexuálním prostitutem. Travestita, který se ukazuje ve své druhé podobě - jako mocný vládce podsvětí, povolává heslem "šufír - kefír - dřevěný bohatýr" své gorily. Ivan je "sejmut". Banda se ho pokouší donutit k prostituci násilím a vydíráním. Pec, do níž má být vhozen, je symbolem mravní propasti, z niž už není návratu. V posledním momentě Ivan z podsvětí uniká.

Nastěnka zatím touží po heterosexuálním partnerství, není jí však dopřáno. Ženich, který se o ni uchází, sice praví "Nastěnku chci za ženu", kejhavá INTONACE věty však jej v souvislosti s větou "můj synáček moc rád husí játříčka" prozrazuje ženichovu identitu: Ano, jedná se o zoofila. Režisér českého znění K. M. Walló velmi správně pochopil charakter této postavy, proto také svěřil dabing duchovnímu spřízněnci ženicha, tedy známému českému zoofilovi strýčku Jedličkovi.

Zoufalá Nastěnka chce skoncovat se životem a vrhá se do rybníčka. Marfuša, která se tu právě koupala, si to ovšem vyloží jako projev náklonnosti. Nastěnka ji prudce odmítá a macecha se rozhoduje rozbroje v domě ukončit - nařizuje staříkovi, aby Nasťu odvezl do lesa. Teprve nyní vidíme, jak silné citové pouto existuje mezi staříkem a jeho dcerou. Že není prosto incestuálního prvku, se rozumí samo sebou.

Mrazík, který se Nastěnky ujme, je kultivovaný bisexuál z vyšší společnosti (motiv dvojího kožichu!), který s ní má, jak uvidíme, velmi přesné plány.

Ona verze filmové pohádky, která nám byla prezentována, ovšem postrádá jednu scénu zásadního významu: Osudové setkání Ivana s Mrazíkem. V Mrazíkovi Ivan nalézá zralého, staršího, zkušeného partnera, který počne kultivovat jeho osobnost, Mrazík v Ivanovi bouřlivé, jeho dosud jednotvárný intelektuálský život osvěžující mládí a nezkrotnou tělesnost. Původní Erdmanova verze dospívala v této hluboce procítěné scéně své kulminace, mužnou něhou i jiskřivou ironií dialogů se důstojně řadící k nejkrásnějším milostným scénám světové kultury, setkáním Danta s Beatricí počínaje a Otokara Březiny s Jakubem Demlem konče. Stalinská cenzura, která nepochopila množství symbolů Erdmanova filmu, však tuto otevřenou manifestaci sexuální svobody nedovolila. Dialog Ivana s Mrazíkem byl vystřižen.

Jak jsme se tedy dozvěděli o existenci této mimořádné scény? Nikolaj Erdman byl v letech stalinských čistek zatčen. Zatčení proběhlo přímo ve střižně Mosfilmu a tak jediné, co si Erdman stačil vzít s sebou do Lubjanské věznice, kam byl převezen, byla právě vystřižená část filmového pásku. Erdmanův spoluvězeň a milenec, mladý důstojník Alexandr Isajevič Solženicyn, pronesl drahocenný filmový materiál osmi lety věznění na Gulagu i následujícími lety vyhnanství a disentu. Teprve po nuceném odjezdu na západ byl při skutečně důkladné vstupní tělesné prohlídce filmový pásek objeven. S-n, tehdy už světově proslulý spisovatel, se v té době ke své homosexuální minulosti už nechtěl hlásit a tvrdil, že o původu a obsahu pásku nic neví, že jde zřejmě o součást diskreditační kampaně KGB. Proto se pásek dostal do rukou americké tajné služby CIA.

Ani KGB ovšem nespala. Její agent Aron Mojsejevič Goldštejn, pracující pro ni už léta pod jménem plukovníka Aarona M. Goldsteina, získal tento unikátní dokument zpět pro sovětský režim, vyměniv jej tajně za krátkometrážní pornografický film západoněmecké produkce. Záměnu by až do dneška nikdo nezpozoroval a velká milostná scéna by zůstala ležet v tajných archivech KGB. Naštěstí se už tehdy blížil konec sovětského režimu a korupce v řadách KGB pokračovala. Neznámý nám pracovník moskevské KGB, který vynášel z archivů vše, co bylo možno zpeněžit či vyměnit za vodku, vynesl i tento materiál a prodal jej čečenské mafii. A nyní, díky rozšíření čečenské mafie až do naší vlasti, se těch několik filmových okének, které právem náleží do zlatého fondu kinematografie, ocitlo v Praze. Nyní jsou v dobrých, spolehlivých rukou.

Teprve díky doplnění této vševysvětlující scény chápeme smysl filmu, který již rychle spěje do finále. Mrazík, který nechce pro poměr s Ivanem riskovat své společenské postavení, se dohodne s Ivanem i s Nasťou, tito dva spolu uzavřou fiktivní sňatek. Jest jim ještě třeba přemoci nové intriky travestity-Baby jagy, který/á se spojil/a s loupežníky, aby zabránil/a Ivanovu společenskému vzestupu. Díky Mrazíkovým penězům se však podaří všechny uspokojit.

Pohádka tedy končí happyendem. Všichni jsou spokojeni: Mrazík žije s Ivan i Nastěnkou v harmonickém partnerském vztahu: Oba, mladý homosexuál i dívka, jsou citově vázáni pouze na něho, k sobě navzájem pociťují nanejvýš city sourozenecké. Mrazík je tedy středem trojice, díky němu může celá soustava fungovat. Spokojeny jsou však i Marfuša s macechou: Realizují své lesbické zaměření ve vztahu vzájemném. Jejich vášnivé objetí před tváří vesnického davu je veřejným vyznáním hrdé lesbicity. Pozdní lásku nacházejí i stařík, otec Nastěnčin, a stará matka Ivanova. A pokud by Nastěnka přece pociťovala potřebu styku s vyhraněným heterosexuálem, může dát průchod své náklonnosti ke stařičkému otci, neboť on jediný je čistě heterosexuálním mužem našeho příběhu. Osvobodivý sex bez zábran, k němuž všechny vyzval Mrazík, smiřuje všechny konflikty.

Poučeni tímto výkladem, už rozumíme, co znamená termín ruská trojka (použitý již Gogolem a ve filmu naznačený třemi koňmi Ivanova spřežení i třemi prasaty Marfušinými) a proč se film vlastně jmenuje Mrazík.

P.S.: A co Baba Jaga? I on má přece právo na sexuální štěstí! Ovšem že má - pečliví diváci si jistě povšimli, že Baba Jaga v posledním záběru odchází, tahána za sukni Nastěnčiným pejskem Punťou...

Chvála rajčete

Přistupuji ke keři, znamenám se křížem a vztahuji ruku. Už to bude. Teď. Držím v ruce čerstvě utržené rajče a hledím mu do tváře. Ta chvíle je mezi nebem a zemí. Celý kosmos se zrcadlí v božském tvaru této bytosti. Neberu nikomu mantry ani tantry. Pravím jen, že přímou a bezpečnou cestu ke kontemplaci smyslu všech věcí nám vlídní bohové nabízejí i v rajčeti.

První hluboké poznání samo vskočilo do péra, když napsalo slovo "bytost". Rajče zakoupené v obchodě je studená, chladná, mrtvá věc. Rajče utržené za srpnového odpoledne je horké, barví prsty do žluta, kořenně voní. Jak krátkozraké se tváří v tvář tomuto nádhernému tvorovi jeví přesvědčení vegetariánů, že oni ušlechtilci živé bytosti nejedí. Rajče není o nic méně živé, než bylo živé prasátko, dřív než je proměnili v šunku. Je možná živější než někteří vegetariáni. Nezlobí se, že je zabito: Utrhl-li jsem je, zbožně a uctivě, naplnil jsem tím poslání jeho existence.

Zdánlivě jsem já pánem a vládcem rajčete, utrhnout mohu já je a ne ono mne. Ve skutečnosti je bezbranné rajče mocnější než já: Ono samo se rozhodne, jestli se ze žlutého kvítku opravdu zrodí, ono samo se rozhodne, jestli dozraje a zčervená. Můžu mu podle svých chabých možností vytvořit nejlepší podmínky, můžu zalévat a včas zaštipovat keř. Do samotného procesu tajemné metamorfózy však nemám právo ani možnost zasahovat. Smím jen přihlížet a čekat, zda budu závěrečnou červenou dokonalostí obdarován.

Mnohé se zjevuje skrze rajče, každému podle míry jeho poznání. Za jedné podmínky ovšem: Že jsme s rajčetem o samotě. Že nikdo zvědavě nenahlíží, kolik nám toho vyrostlo a jestli náhodou ne víc než jemu a než jeho bratranci, kterej jednou, já pám pani, Évó, řekni Fandovi, ať nám přinde spravit ty hráběéé. Rajče sděluje svou moudrost jen v uzavřené zahradě.

"Uzavřená zahrada", "hortus conclusus", jak se praví v Písni písní. V takové meditativní, vnějšímu světu uzavřené zahradě čeká starozákonní Milá na Milého. V takové zahradě maloval Fra Angelico Pannu Marii, jíž přichází anděl zvěstovat, že se stane matkou Boha. On ji ovšem maloval, jak si čte v nějaké zbožné knize (nejspíš ve sbírce mariánských kázání). Já si ale myslím, že Panna Maria si nečetla. Daleko spíš trhala v oné osudové chvíli dějin spásy rajče, prohlížela si prsty zbarvené jím do žluta, voněla k němu a zamyšleně si říkala sama pro sebe: Ráj, jo, ráj. Býval kdysi ráj. Zatracená Eva, musela to jabko tehdy trhat? Jak asi vypadalo, hm? Jestlipak bylo taky tak krásně horký jako tohle rajčátko. Jestlipak se někdy dočkáme Spasitele, aby nás do ráje vrátil?

A tu paprsek z toho odpoledního slunce, a anděl, takový krásně pokorný - málem jak od Fra Angelica - a už před ní klečí - a už jí podává rajče: Buď zdráva!