Věda

Verše českého undergroundu 70. a 80. let jsou svědectvím o jednom společenství, které čelilo jedné zblblé epoše českých dějin skrze uměleckou tvorbu všech „soukromě“ provozovatelných oborů i skrze celý svůj dobově nepřijatelný životní styl. Tyto verše jsou však i zvláštní kapitolou českého písemnictví: jakoby dětské rýmovánky i složité metafory. Opilecké říkačky i patetické hymny. Proklínání i modlitby. Vulgarity i něha. Hravost i vážnost. Drsná provokace i skrytá hloubka. Mnohé z těchto veršů jsou jen stopou po určité chvíli, události či setkání. Ale některé z nich patří k tomu nejpůsobivějšímu, co kdy v českém jazyce vzniklo, a aspirují na to, zařadit se do zlatého fondu kulturní paměti národa.
Václav Havel původně patřil k docela jiným okruhům. V sedmdesátých letech stál v centru českého disentu, tedy (zjednodušeně řečeno) těch tvůrců a intelektuálů, kteří bývali v šedesátých letech součástí kultury veřejné a někdy i oficiální, ale husákovská normalizace je z ní vytlačila. Kdežto muži a ženy undergroundu se o účast ve veřejné kultuře nikdy ani nepokoušeli. Disent chtěl s mocí zápasit nebo diskutovat – underground ji odmítal vůbec brát na vědomí.
Normalizace obě skupiny přitlačila k sobě: Nejprve pragmaticky, vědomím společného nepřítele. Počátkem hlubšího, ne-jen-pragmatického sblížení, bylo setkání neoficiální hlavy českého disentu s neoficiální hlavou českého undergroundu. Toto klíčové setkání, k němuž došlo roku 1976 z iniciativy historika výtvarného umění Františka Šmejkala (1937-1988), líčí ze dvou úhlů vzpomínky obou účastníků, tedy Ivana Martina Jirouse – Magora i Václava Havla (který nazývá z konspiračních důvodů Šmejkala „Sněhulákem“). Úryvky z obojích vzpomínek, naznačující počáteční vzájemný odstup i uvědomění vzájemné inspirativnosti, se proto (ač texty „jen“ prozaické), staly součástí výstavy i katalogu.
Historicky následovaly události, které toto nově navázané společenství tvrdě prověřily: Roku 1976 proces se skupinou Plastic People, za kterou se postavil Václav Havel a další osobnosti disentu. Roku 1977 Václav Havel s přáteli sepsal a zveřejnil Chartu 77, kterou postupně podepsala značná část osobností undergroundu. Roku 1979 se konal proces se členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Stíhání členů disentu i undergroundu pokračovalo doslova až do listopadu 1989 – tak, jako trvaly jejich nezávislé kulturní aktivity, včetně tvorby básnické.
Jak řečeno, undergroundová poezie je prvotně svědectvím. O pohledu na svět, který má komunita jako celek, i o osudech jednotlivých svých členů. Pro svět vnější, nezasvěcený, jsou často jen těžko pochopitelné všechny ty narážky, přezdívky, aluze a zkratky, s jejichž pomocí toto společenství uvnitř komunikuje. Klíčovou roli však hrají JMÉNA: Jména konkrétních osob, jejichž osudy se proměňují v komunitní – ale potažmo i národní mýty.
Zvláštní roli mezi desítkami jmen, která se zde objevují, hraje jméno Václava Havla. Havel se stává jedním z mýtizovaných hrdinů, „svatých“, svědků duchovního odporu národa. Tematizace Václava Havla začíná roku 1977, tedy v době Havlova prvního zatčení (jedna Hutkova píseň pak do textu šifruje a opět dešifruje jména čtyř obětí procesu z podzimu 1977) a vrcholí v letech 1979-1983, tedy v letech Havlova věznění po procesu s VONSem. Mýtizován je proces, věznění a propuštění, i (nepřesné) zvěsti o jeho vězeňské konverzi, o níž svědčí Dopisy Olze („konvertita Vašek“). Vedle Havla byli zatýkáni a vězněni i další členové disidentských a undergroundových kruhů. Václav Havel však vyrůstá v této poezii v ústřední symbol nezávislosti ducha – jak praví báseň Magorova: Bolševik už toho sežral tolik, „ale ať nám nežere Václava Havla“.
Po boku Václava Havla i samostatně bývá v těchto básních přítomna i Olga Havlová, prezentovaná coby bytost světlá a ochranitelská, Magorem šifrovaná do akrostichového čtyřverší a Fandou Pánkem pateticky přirovnávaná k Janě z Arku. Přítomen bývá rovněž Ivan M. Havel, a to jak pod vlastním jménem, tak pod přezdívkou Puzuk.
Kromě tématu stíhání a věznění však má tato poezie i druhé velké téma: „všední den“ undergroundu, který je prezentován často jako „den sváteční“, čas radosti z „pobývání mezi svými“. Lícovou stránkou patosu je tak ona veselost až extatičnost, šaškovství až satyrství, provázející onen životní styl, jehož se normalizovaná společnost hrozila – a tiše mu záviděla. I v tomto kontextu se objevuje jméno Václava Havla a jméno Olžino, a rovněž odkazy na havlovské prostředí (Hrádeček, pes Golda).
Havlovské odkazy se nacházejí u pěti autorů. V rámci této základní společné vize světa – a vize Havlů – však má každý svou vlastní, specifickou poetiku. Magor (nar. 1944) začíná svou tvorbu rozvernými popěvky, později však vyrůstá v básníka duchovního patosu a hluboké lyričnosti. Fanda Pánek (nar. 1949) vytváří jurodivé, ostentativně nelogické fragmenty, v nichž se náboženské a politické deklamace a deklarace ocitají přímo vedle absurdních vulgarit (v jedné a téže básni Havel „sedí v Kristu Ježíši“, zatímco „k omrdání Heleny / bitvy byly svedeny“). Egon Bondy (1930-2007) vřazuje zmínky o procesech do básnických záznamů o všednodennosti normalizace, zatímco Vratislav Brabenec (nar. 1943) zapojil Václava Havla do surreálné pásmovité vize, psané už v exilu. I ta však svědčí o tom, že „mýtus Havel“ nabývá v undergroundu vlastního svérázného života. Tvorba Jaroslava Hutky (nar. 1947) patří do undergroundového kontextu jen nepřímo – svou dráhu začínal jako „povolený“, byť nikdy režimem protežovaný folkový zpěvák. On to však byl, kdo tuto mýtizovanou podobu Václava Havla vtělil do písňových textů, určených ke zlidovění a v jednom případě skutečně zlidovělých (Havlíčku, Havle).
Revolucí roku 1989 epocha undergroundu končí. Končí tudíž i tento „druhý život“ Václava Havla coby literární postavy. Bývalé společenství se rozešlo. Havel, ale i mnozí členové undergroundu se ocitli v centru politického nebo kulturního dění, jiní zůstali i nadále „na okraji“. Za ironický komentář k tomuto rozchodu undergroundu, za absurdní tečku za epochou lze pokládat čtyřverší (do kolekce z důvodu časového vybočení nezařazené) z pera dalšího undergroundového básníka, Quido Machulky (1950-1996) z roku 1990, věnované „Havlovi a tý partě v parlamentě“: „Tam na hoře Říp / chechtá se hřib / Smějou se i lysohlávky / tancujou tam bez přestávky twist.“
Stesk za pominuvším undergroundem zdá se evokovat inicipit básně Egona Bondyho, zvolený za název celé výstavy. Bondyho text vznikl v konkrétním historickém momentu – roku 1982, kdy v rámci policejní akce Asanace byla řada členů undergroundu nátlakem a násilím donucena k emigraci, takže se v Čechách „vylidnilo“. Druhý, autorem netušený význam úderného verše je však nadčasový: Konkrétní historický underground skončil. Avšak, každá doba a každá kultura potřebuje svůj underground – své společenství lidí, kteří žijí, myslí a tvoří „jinak“, pro většinovou společnost nepochopitelně, provokativně, rouhavě, a tím kladou do otázky „samozřejmé“ hodnoty té které doby a kultury. „Undergroundem“ své doby a svého prostředí byli první křesťané v římské říši, jurodiví v Byzanci, druhové svatého Františka v Umbrii, židovští chasidé, prokletí básníci v Paříži, či beatnici v San Franciscu. Underground je duchovní pojistka každé doby, aby se nezalkla sádlem. Bondyho verš není tedy nutno chápat jen jako hořkost po něčem, co zmizelo, ale i jako volání po undergroundu naší doby. Třeba tu je – jen ho nejsme schopni našima očima, našimi kategoriemi vidět. Třeba až příští generace řekne: Jak byli slepí.
A i proto je zapotřebí připomínat onen výsostný a ve své doslovné podobě neopakovatelný český underground husákovské doby. A i proto je zapotřebí připomínat, že drsnou i veselou, patetickou i „pohoršlivou“ zkušeností undergroundu prošel a jedním z jeho ústředních hrdinů byl ten, jehož jméno se zdá nyní již „jen“ jménem prezidenta, „jen“ jménem světového státníka, „jen“ jménem morální autority – Václav Havel.