Věda

Geografických definic Střední Evropy je zajisté mnoho, jak ve své antologii V kleštích dějin – Střední Evropa jako pojem a problém ukázal kolega Jiří Trávníček. Z perspektivy katolické literatury, tak jak vzniká v 19. století jako výraz druhé konfesionalizace, jež je zase reakcí části společnosti na sekularizaci, se rýsuje rovněž jedno jasné vymezení: Střední Evropa je prostor, 1/ ve kterém je katolicismus kontinuálně (přinejmenším) od baroka dominantním náboženstvím státu i většiny obyvatel; 2/ ve kterém němčina je dominantním jazykem státu a vyšší kultury; 3/ ve kterém během 19. století dochází k emancipaci jednotlivých dotud neprivilegovaných národů a regionů; 4/ a ve kterém je proces sekularizace a následné druhé konfesionalizace oproti západní Evropě zpožděn.

Jinak řečeno – sub specie katolické literatury je Střední Evropa v zásadě totožná s prostorem habsburské monarchie v jejích hranicích po Vídeňském kongresu. Je však k ní třeba připočíst rovněž Bavorsko, které právě v 19. století intenzivně buduje svou státnost i svou kmenově-regionální identitu a i v ostatních bodech naplňuje tuto definici. Naopak polské oblasti pod pruskou správou patří do této definice jen částečně, splňujíce jen body 2 až 4, a polské oblasti pod ruskou správou dokonce jen body 3 a 4. Ale vzhledem k tomu, jak je silně je v polském případě naplněn bod 4, tedy velmi zpožděná sekularizace a druhá konfesionalizace – a tedy i velmi zpožděné formování katolické literatury, vadí to v úvahách o celku jen adekvátně velmi málo.

Z této geopoliticko-kulturněhistorické definice vyplývají pro katolickou literaturu v příslušných zemích některé společné rysy. Především je to trojí podoba, v jaké se katolicismus se společností a literaturou potkává či utkává.

Za prvé je to domácí „pietas austriaca“, ona postbarokní, lidová, barvitá, patriarchální, devocionální a neintelektuální zbožnost, kterou liberální vrstvy ignorují či kritizují, dokud je ve Střední Evropě ještě relativně živá (a navíc podporovaná státní mocí a ideologií). Zdrojem inspirace se pro intelektuály a stane umělce až tehdy, když se začne vytrácet - a ještě mnohem více pak, že když se samo staré Rakousko změní v nostalgickou vzpomínku. Von Hofmannsthalovo a von Kralikovo obnovování barokního duchovního divadla je asi nejvýraznějším příkladem.

Za druhé je to katolicismus „kontrakulturní“, ultramontánní, provokativní a okázale reakcionářsko-romantický, který ovšem nevychází z autochtonní středoevropské zkušenosti, nýbrž přichází jako kulturní import z těch zemí západní Evropy, ve kterých pokročila sekularizace i budování katolické kontrakultury, tedy z Francie a Anglie. Francouzské a anglické katolické literární osobnosti, díla a žánry jsou pak vzorem pro ty skupiny katolických intelektuálů, které začínají budovat analogické kulturní milieu ve středoevropském prostředí. Chateaubriand, de Maistre, Hello, Bloy, Huysmans, Claudel, Maritain a následující generace tvůrců francouzských; Newman, Benson, Chesterton, Belloc a následující generace tvůrců anglických – to jsou vzory pro katolické literáty české, rakouské, bavorské, slovenské, slovinské či maďarské. Ve všech těchto literaturách hraje pro katolické milieu závažnou roli recenzování, překládání a napodobování tohoto nepsaného „kánonu evropské literatury“. Na něm jsou založeny středoevropské katolické kulturní časopisy - bavorský Hochland, český Nový život, Rozmach a jeho filiace, slovinský Križ na gori a jeho filiace, maďarská Vigilia, polské Verbum a další.

Za třetí je to katolicismus, související s obrozeními jednotlivých středoevropských národů (nebo s regionálně-státními obrozeními identity bavorské a vlastně vposledku i rakouské), neboť katoličtí kněží jakožto představitelé důležité (u některých národů téměř jediné) vzdělané vrstvy tvoří v nich důležitý živel. Ústředním tématem aktivity obrozenských kněží-literátů a kněží-publicistů je prvotně národ, nikoliv náboženství. Protože se však doba obrozování překrývá s dobou sekularizace a druhé konfesionalizace – více či méně se i oni zapojují do úvah a sporů o podobu církve i o její místo v národě a společnosti. Někteří z nich se přiklánějí spíše k modelu restauračnímu, tj. antiliberálnímu, jiní naopak k modelu reformistickému, tj. vycházejícímu moderní společnosti vstříc. Navíc, jakožto představitelé většinově katolických národů, jež se emancipují uvnitř oficiálně katolické říše, se ocitají i v dalším konfliktu – konfliktu dvojí loajality.

Tato trojí podoba literárního katolicismu pak v kombinaci vzájemné i v kombinaci se specifickými podmínkami toho kterého národa nebo regionu vytváří řadu specifických variant vývoje. Česká katolická literatura má vzhledem k nejpokročilejší sekularizaci asi nejdelší a nejbohatší dějiny. V rakouské a bavorské kultuře absentuje motiv jazykového konfliktu. Slovinská katolická kultura prodělá v první třetině 20. století překvapivý skok od velmi tradičního, jakoby ještě „předsekularizačního“ katolického obrozenectví ke „zralému“ a západoevropsky orientovanému vymezení katolického kulturního milieu. Ve slovenské i maďarské kultuře nacionalismus tlumí bývalé napětí mezi lidovou katolickou většinou a v tvůrčích elitách silně zastoupenou protestantskou menšinou. Slovenská, maďarská, chorvatská a polská kultura začnou vytvářet specificky katolické literární milieu poměrně pozdě, až od třicátých let 20. století.

Ve většině těchto literatur se ovšem objevují některé typické, opakující se rysy, i na rovině konkrétních literárně-společenských fenoménů.
Jedním z typických procesů formování katolických kulturních milieu jsou konflikty uvnitř těchto milieu samotných: konflikty mezi restauračním, klerikálním, moralistickým a prvoplánově výchovným pojetím literatury na jedné straně, a mezi konceptem, jenž klade důraz na tvůrčí svobodu individuálního umělce, byť katolíka, byť i kněze, na straně druhé – a jenž často (ne nutně) souzní i s reformistickými a modernistickými tendencemi uvnitř církve. Znovu a znovu se odehrává tentýž model sporu, v němž je nějaké dílo z jedné strany napadeno coby nemravné a bezbožné, z druhé strany pak hájeno jakožto moderní, ale právě tak dobře katolické. V bavorsko-rakouském kontextu jde o spor modernisticky orientovaného časopisu Hochland s konzervativní revuí Gral, konkrétně o dílo spisovatelky historických románů Enriky von Handel-Mazetti. V českém prostředí jde o spor restaurační revue Vlasť se vznikající Katolickou modernou o dílo Jaroslava Vrchlického (který se přitom sám k literárnímu katolicismu nehlásil!) či, o dvě generace později, spor dominikánského časopisu Na hlubinu s „laickými“ kritiky kolem revue Akord o román Karla Schulze Kámen a bolest. Ve slovinském prostředí jde o napadení básníka a kněze Simona Gregorčiče autoritativním kritikem a pozdějším biskupem Antonem Mahničem, za údajnou nepravověrnost jeho veršů, či později o víceméně politický spor mladých katolických literátů kolem Edvarda Kocbeka se staršími katolickými literáty kolem revue Dom in svet o postoj k občanské válce ve Španělsku. Ve slovenském prostředí jde o podezřívavost hierarchie vůči skupině kněží-básníků, jež si dala „hereticky“ znějící název Katolícka moderna, ač neměla s teologickým ani církevním modernismem nic společného.

Jiným společným fenoménem je absence „katolického románu“ v úzkém slova smyslu. „Katolický román“ je vrcholný produkt francouzského a anglického katolického milieu, kanonizovaný v dílech pětice Bernanos, Mauriac, Green, Waugh a Greene. Je to próza, zasazená obvykle do současného, moderního, „civilního“ prostředí, v níž je hlavním námětem spása jednotlivce a v níž se současně ukazují rozpory nejen sekulárního světa, ale i – a dokonce především – samotného katolického milieu. Západoevropský katolický román byl ve Střední Evropě recipován (někdy s nadšením, někdy s rozpaky), ale nedošlo ke zdařilému pokusu o tvůrčí vyrovnání s ním.

Katolicky orientovaná próza Střední Evropy k tomuto nejnáročnějšímu žánru nedospívá. Setrvává i nadále buď v žánru historických románů, v nichž jde obvykle o roli církve v dějinách národů, nebo v žánru regionalisticko-ruralistických románů, v nichž jde obvykle o vylíčení tradičního, koloběhem církevních rituálů rytmovaného života komunit. Pokud se přece objeví prózy, které jsou v nějakém smyslu analogií k západoevropskému katolickému románu – pak vždy některý z nezbytných aspektů chybí: Román Karla Schulze Kámen a bolest má sice za téma spásu i pohoršení z katolicismu – ale je vsazen do minulosti a tudíž se čte prvotně jako román historický. Román Franze Werfela Barbora neboli Zbožnost je sice románem o spáse, vsazeným do současnosti – ale chybí v něm katolické milieu. Vrcholné umělecké výkony katolických literatur – přinejmenším v národním, když ne v evropském kontextu - se nacházejí nikoliv v próze, ale v poezii – přičemž i tato je často inspirována západoevropskými modely, konkrétně konceptem „čisté poezie“ Henriho Bremonda: v Čechách Jan Zahradníček a jeho generace, na Slovensku Katolícka moderna, ve Slovinsku Anton Vodnik a jeho generace...

Další společný fenomén vyplývá už nikoliv z vnitřního vývoje tohoto milieu, nýbrž z vnějších okolností: Od roku 1945 je ústředním tématem a problémem středoevropského katolicismu – s výjimkou Rakouska a Bavorska, které se ocitly na druhé straně opony – vztah ke komunismu. Není to ovšem jen vztah nesmiřitelného boje, jak by se mohlo zdát z dlouhých seznamů vězněných, perzekuovaných či „jen“ umlčovaných katolických literátů (v Čechách Zahradníček a tolikeří jiní, v Maďarsku například nejvýznamnější katolický básník, kněz László Mécs) či literátů do exilu odcházejících (z Čech Jan Čep, ze Slovenska nejvýznamnější básník Katolícke moderny Rudolf Dilong, z Maďarska spoluzakladatel Vigilie, prozaik Béla Just atd.). Je to taktéž vztah hledání nových modů vivendi a kompromisů různého stupně a druhu, a to z obou stran – ze strany komunistických režimů i katolických umělců. Zatímco v Československu převážil model brutálního potlačení všech kulturních aktivit, souvisejících s náboženstvím – v Polsku, Maďarsku i v Jugoslávii postupovaly režimy diferencovaněji a umožňovaly jednotlivým katolickým literátům i skupinám relativní autonomii, ovšem za cenu loajality, někdy i hlasité. Někteří slovinští katoličtí literáti – zvláště ti, kteří za války podporovali partyzánské hnutí – vydávali nová díla i po válce. V Maďarsku i nadále vycházela Vigilia. V Polsku pak nikoliv (jen) „shora“, shovívavostí režimu, ale především „zdola“, širokou lidovou podporou církve, došlo k vytvoření celého rozsáhlého „impéria“ katolické kultury; byť, v ní hrála větší roli teologie a publicistika, než „čistá“ literatura. Paradoxně, zatímco ještě ve dvacátých letech 20. století bylo Polsko na jednom z posledních míst co do rozvoje katolického kulturního milieu – v dekádách po druhé světové válce se právě sem přeneslo duchovní centrum celého středoevropského katolicismu. Volba Poláka papežem tento proces zpečetila a ještě posílila.

Konečně, poslední společný moment je nostalgie po „starém Rakousku“. Ta se v Rakousku samém objevila už brzy po pádu monarchie, ale kulturách dalších národů výrazněji až v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století. Nešlo však o „katolicismus o sobě“, nýbrž o katolicismus jako jeden z příznaků oné idealizované staré, ne-moderní, ne-nacionalistické kultury – vedle monarchie, aristokracie, internacionality (či, jak užívá Claudio Magris v souvislosti s Josephem Rothem: „hinternacionality“) a vedle fermentující přítomnosti židovského elementu. Právě tato náhle tak snadná juxtapozice katolicismu a židovství, živlů ve své době tak konfliktních, svědčí snad nejlépe o konceptuálnosti, o „výběrovosti“ všech podobných úvah.
Středoevropský katolicismus tak definitivně vyvstal jakožto celek teprve zpětně, v kontextu přemýšlení o Střední Evropě. I když se v souvislosti s tímto proudem myšlení objevila tak pozoruhodná umělecká díla, jako je autobiografický román Harmonia caelestis Pétera Esterházyho, v němž hraje náboženství v osobním i historicko-společenském rozměru zcela zásadní roli – dominantním žánrem reflexe Střední Evropy a jejího katolicismu zůstává, a zřejmě již natrvalo zůstane, publicistika, esejistika, kulturní a literární historie.