Věda

Lexikon: Literární slovník na celý život

Stalo se: Dovršeno je nejvýznamnější dílo, které vytvořila česká literární historiografie za poslední půlstoletí, ba zřejmě za celou dobu své existence. V nakladatelství Academia vyšel poslední svazek Lexikonu české literatury – slovníku, který se pokusil zpracovat celé české písemnictví od velkomoravských počátků až do roku 1945 způsobem tak podrobným a systematickým, jako nikdy předtím. Opus vznikalo v Ústavu pro českou literaturu více než čtyřicet let za účasti desítek literárních vědců. Sedm svazků obsahuje více než 3500 hesel – většinou hesel spisovatelských osobností, ale i hesel popisujících časopisy, nakladatelství, almanachy, literární skupiny či anonymní díla starší literatury. Každé heslo obsahuje tři části: Za prvé část biografickou, kde jsou popsány osudy toho kterého spisovatele či podniku nebo skupiny. Za druhé část výkladovou, která se striktně snaží nehodnotit kvalitu a význam, ale „pouze“ popisovat – do jakého žánru díla patří, jakou tematiku zpracovávají, jaké poetiky používají. Za třetí část bibliografickou, která obsahuje soupis co možná všeho, co ten který autor vytvořil (tedy všech knih a v některých případech i nejvýznamnějších příspěvků v časopisech a sbornících), a soupis toho nejvýznamnějšího, co bylo o autorovi napsáno. Tento poslední soupis je výběrový, ale i tak u některých autorů obnáší až dvanáct stran údajů, tištěných petitem.

Ač tento suchý popis toho, co přináší Lexikon české literatury, tak zatím nevypadá – je míněn jako naléhavá výzva ke čtení. Lexikon je nejen knihou, bez které se neobejde žádný profesionální literární historik – ale i knihou, kterou by měl mít doma každý, kdo píše občasné recenze do novin, každý středoškolský profesor češtiny, každý, kdo sám literaturu píše či psát hodlá, a vůbec každý, kdo se považuje za kulturního Čecha. Neboť Lexikon podává fundamentální zprávu o tom, „čím jsme byli“ – co Češi kdy v dějinách písmem vytvořili.
K celospolečenskému významu díla přispělo i rozhodnutí původního autorského kolektivu, že pojem „česká literatura“ nemá být chápán úzce ve smyslu „krásné literatury“, tedy v rozmezí čtyřúhelníku poezie – próza – drama – kritika, ale šířeji. V Lexikonu se tak vedle klasických „spisovatelů“ ocitli i autoři, jejichž oborem je prvotně historie, žurnalistika a někdy i filosofie, sociologie či teologie a kteří do krásné literatury zasahovali jen okrajkem nebo jen nepřímo. A tak je to správně, neboť vývoj české literatury by byl nemyslitelný bez osobností jako František Palacký, Josef Pekař, Josef Šusta, Emanuel Chalupný, Ferdinand Peroutka nebo Jan Patočka. Právě zmínění svým dílem dokazují, že hranice mezi krásnou literaturou a odbornou literaturou či mezi uměním a žurnalistikou bývá ošidná: Že skutečné osobnosti tyto hranice překračují, ba že tvořivost v oboru slova je koneckonců jen jedna, bez ohledu na žánr.

Důkazem toho je ostatně sám Lexikon. Ač je dílem odborným – z čtenářského hlediska nabývá kvalit literárních, estetických. Neboť, osudy českých spisovatelů dvanácti století (počítáno od Cyrila a Metoděje) jsou samy o sobě často dramatickými literárními příběhy. Lexikon podává tyto příběhy - v souladu se svým žánrem - stručně, pouhým výčtem životních obratů, bez úmyslu je „zliterárňovat“. Avšak i tato lapidární stručnost činí z biografických částí mnohých hesel literární miniatury, jejichž čtení místy bere dech. Osudy spisovatelů, končící v nacistických koncentrácích. Osudy spisovatelů, procházejících komunistickými věznicemi. Osudy spisovatelů, končící v exilu. Osudy spisovatelů, kteří se po roce 1945 „prekabátili“ na komunisty a snažili se zamést stopy po své odlišné minulosti (nejznámější případ katolického básníka Jana Pilaře). Ale i osudy spisovatelů, jejichž životy zamávala nemoc nebo jiné „civilní“ peripetie. Či tak početné osudy spisovatelů, kteří nikdy neuzřeli svá životní díla vytištěna – od barokního historika Františka Beckovského po Bedřicha Fučíka.

Přitom nejen osudy autorů slavných, ale i autorů „v druhé řadě“ nesou potenciál literárního díla. Strastiplný život takového Františka Lesaře, holiče a obchodního cestujícího, který, sotva se jenom trochu uplatnil se svými povídkami o trpkých osudech a touhách po projasnění, zemřel, se v Lexikonu čte jako povídka – jako povídka od Lesaře. Lexikon české literatury tudíž není jen dílem, které je třeba mít v knihovně a nahlížet do něj pro informace. Lexikon je dílem, se kterým je možné usednout do křesla za dlouhých podzimních večerů, uvařit si čaj, listovat v něm, nazdařbůh se probírat osudy českých spisovatelů - významných i zapomenutých, úspěšných i zakřiknutých, láskyhodných i protivných – a nechat vyvstávat přeludy jejich osobností v sešeřelé světnici. Lexikon je vpravdě dílem na celý život.

Teprve na pozadí této chvály gigantického díla je možné vyslovit kritické poznámky. Lexikon je dílo konkrétních lidí a konkrétní doby. Při vší snaze o úplnost a objektivitu nese jak stopy subjektivních pohledů a preferencí svých autorů, tak stopy dobových kontextů. Jak píše dnešní redakce v úvodu k poslednímu svazku – projekt vznikl paradoxně za normalizace, jako řešení, jak „zaměstnat“ velkou skupinu literárních vědců, odsunutých po roce 1968 z veřejné sféry, ale přitom ponechaných v Ústavu české literatury. Princip „popsat všechno a nehodnotit“ umožnil, že když první svazek Lexikonu vyšel roku 1985, ještě za tuhého husákovského režimu, byl naprostým zjevením. Přinášel informace o autorech jako Jan Čep, Miloš Dvořák, Josef Florian či Bedřich Fučík, či o časopisech jako Archa či Akord. Z dnešního pohledu jeví se hesla těchto autorů jeví kusá – ale to není vinou autorů Lexikonu.

Další díly ovšem už vycházely za poměrů svobodných. Co tedy schází zde, není už možno přičítat na vrub nepříznivé době. Autor této recenze neskrývá, že i on má svůj subjektivní pohled a své preference. Z pohledu bádání o katolické literatuře má Lexikon řadu lápsů, především scházejících hesel. Není tu Břetislav Štorm, autor desítky svazků próz a esejů o architektuře, dvorní grafik katolických nakladatelství. Není tu Jetřich Lipanský alias Chrysostom Mastik, majitel nakladatelství Izmael a vydavatel revue Gedeon, autor cestopisů, překladatel a hagiograf (k zařazení jehož hesla do dodatků jsem redakci marně vybízel!). Není tu dominikánské nakladatelství Krystal, vydávající literaturu teologickou, ale i esejistickou a beletristickou. Není tu ani spiritus movens Krystalu Silvestr Maria Braito, teolog soustavně kriticky komentující (byť nepříliš šťastně – ale Lexikon přece nemá hodnotit!) českou beletrii. Není tu historik, překladatel a esejista Bohdan Chudoba, který je přitom příkladem historika, soustavně pracujícího s krásnou literaturou - to je jedním ze specifik jeho kontroverzních českých dějin Jindy a nyní (Chudoba je zmíněn jen v hesle svého otce, shakespearologa Františka Chudoby). Není tu kulturně historický časopis Praporec, který vydával na Břevnově Anastáz Opasek. Není tu časopis Od Pražského jezulátka, kam přispívala plejáda osobností třicátých let. Není tu Antonín Novotný, autor série oblíbených „špalíčků“ o každodennosti staré Prahy (zmíněn je jen v hesle nakladatele Žikeše, a to bez dat).

Zdánlivě jde o jednotlivé lápsy. Když se však k tomu přičte fakt, že v některých heslech, psaných vědci starší generace, se projevily rozpaky, jak vůbec popsat a zařadit tvorbu zvláště „menších“ katolických autorů a skupin (původní rukopisná znění hesel jako Nový život či František Odvalil) – zdá se, že jde o důsledky dosud přetrvávající menší znalosti oné „druhé tváře české literatury“, totiž katolického písemnictví. Onen zakládající kolektiv Lexikonu se skládal z vědců sice toho času politicky nepohodlných - kteří ovšem měli školení marxistické, z něhož se pak vyvinuli ke strukturalismu. S katolickou literaturou se tudíž seznamovali opožděně a postrádali celkový přehled o jejích specifických rysech a jejím vývoji. Literatura vycházející z katolického milieu přitom kvantitativně tvoří obrovskou část českého písemnictví. Ač tedy jistě byla dobrá vůle zahrnout i v této oblasti vše podstatné a ač je množství „katolických“ hesel v Lexikonu napsáno velmi dobře – přece Lexikon na tuto „nohu“ nepatrně kulhá.

Kolegové, specializovaní na jiné oblasti české literatury, možná budou mít jiné námitky. Žádné dílčí námitky by však neměly zastřít nesmírnou hodnotu, jakou Lexikon jako celek má. Zvláště za dnešního stavu literárních věd, kdy se za jádro práce s literaturou pokládá a studentům vnucuje teoretizování o „narativních strukturách“, „diskursivitách“, „performativitách genderu“, „fokalizacích“ a jiných podivných bytostech, stojí tu Lexikon jako monument pracné, neefektní, nemódní literární historie. Stojí tu jako výčitka akademickému žvástalství. Stojí tu jako výzva nerezignovat na literární bádání, které přináší konkrétní výsledky, hodné nejen nějaké té „čárky“, kterou si zapíše příslušný akademik do seznamu vědeckých publikací, ale především - zájmu a podpory veřejnosti.