Věda

Archetyp mladého mučedníka

Dostalo se mi toho nezaslouženého a historicky nespravedlivého štěstí, že jsem patřil k té generaci, jejíž vnitřní přechod k dospělosti byl spojen s vnějším přechodem české společnosti od totality ke svobodě. Sametová revoluce byla naším „rite de passage“. S tímto hlubinně formujícím zážitkem bylo spojeno také jméno Jana Palacha. O „Palachově týdnu“ v lednu 1989 jsme zdrhali před policajty a jejich vodními děly a přece se znovu a znovu se vraceli na tatáž místa. Jména Jana Palacha jsme se spolu se jmény dalších osobností, symbolizujících svobodu, dovolávali v průvodu 17. listopadu i v následujících opojných a chaotických dnech revoluce. Umístění desky Jana Palacha na budovu Filosofické fakulty v lednu 1990 znamenalo pro nás, její studenty, symbolické dovršení a ukončení revoluce.
Objektivní význam Palachova jména jakožto jednoho z bojových symbolů roku 1989 je stejně zřetelný, jako jeho tehdejší význam subjektivní, citový. Leč, uznání obojího významu by nemělo vylučovat možnost tento symbol, jeho kontext a pozadí, analyzovat. Neboť, jakmile racionální vědomí pronikne zpět skrze vrstvu oněch právem pozitivních dobových emocí – sezná, že v naší tehdejší studentské revoluční mentalitě bylo dovolávání se JAKÝCHKOLIV historických či současných jmen, která pro nás ztělesňovala alternativu k šedi husákovského režimu. Masaryk, Havel, Hus, Anežka Přemyslovna, Milada Horáková, svatý Václav, disidenti zavření v souvislosti s „Palachovým týdnem“ (jejichž jména jsou dnes neprávem většinou zapomenuta), občas i Dubček, a mezi tím i Palach. To všechno na přeskáčku, obvykle bez analýzy a bez kontextu, na niž v čase demonstrací a manifestů není čas. Ale čas historické vzpomínky má být časem analýzy a kontextu.
Konkrétní historický kontext Palachova činu je dobře znám – sovětská okupace, nastupující normalizace a smiřování česk(oslovensk)é veřejnosti s nimi. Mělo tedy dobrou logiku, že symbol odporu proti počátkům husákovského režimu nabyl takové síly v době, kdy tento režim končil. Avšak to, že se právě Jan Palach mohl proměnit v tak působivý symbol, svědčí o více-než-historickém a více-než-racionálním významu jeho činu a jeho smrti. Jan Palach pro svou a ještě více pro následující generaci naplnil odvěký, transkulturní archetyp „mladého krásného mučedníka“.
Nejstarší verze tohoto archetypu můžeme vidět v mýtických postavách umírajících a vzkříšených božstev antického Středomoří. Mýtus se potkal s reálnou historií v postavě Ježíše Nazaretského. Jeho příběh se stal modelem pro hagiografické příběhy prvokřesťanských mučedníků. Těch byly v prvních staletích křesťanstva tisíce a tisíce – ale největší masové obliby si z nich dobyli ti, kteří byli zabiti jako (přinejmenším v hagiografii a ikonografii) mladí a krásní – panny Markéta, Barbora, Kateřina či Agáta, mládenci Jiří, Šebestián či Vavřinec. Odborná analýza zpětně ukazovala, že „mnohé bylo jinak“. Například Šebestián, nejznámější archetyp mužské mladistvé mučednické krásy, byl původně zobrazován jako vousatý voják středního věku (viz malbu v římském kostele S. Pietro in Vincoli ze sedmého století). Ale to samo o sobě nemohlo nic změnit na lidové zbožnosti – dokud se tato zbožnost neoslabila z jiných, komplexnějších příčin.
České duchovní dějiny se i v tomto bodě napojují na obecné evropské dějiny anticko-křesťanské. Hned na jejich počátku se archetyp mladého mučedníka ztělesňuje v postavě a ikonografii svatého Václava. Husitská reformace ctí své „tři mládence“, popravené v počátcích hnutí. Národní obrození dokonává proměnu samotného Jana Husa v tentýž archetyp, kdyžtě Husa ikonograficky, na nesčetných obrazech a pomnících, ne sice výrazně omlazuje (to by bylo v přílišném protikladu s jinou jeho archetypální rolí - rolí mudrce), ale alespoň zeštíhluje a podle dobové romantické představy zkrásňuje. Komunisté ve svém rafinovaném překroucení národní a křesťanské tradice vystavili k uctívání vlastního mladistvého mučedníka – Julia Fučíka. I on byl ikonograficky, v „kanonickém“ portrétu Maxe Švabinského, zpodoben jako mladý a krásný. Podle úvah Ferdinanda Peroutky vybrán z možných mrtvých komunistických adeptů právě proto, že byl mladý a krásný. A jeho kult se v této podobě ujal.
Kontinuity této tradice si povšiml již Robert Pynsent. Ve své ironické analýze došel až k „solárnímu mýtu“ (motiv ohně!), který je podle něho nejhlubším společným kořenem všech těchto národních mučednických příběhů od Václava přes Husa k Fučíkovi – a od Fučíka k Palachovi (vracející se motiv „očistného“ a „husovského“ ohně!). Je možno, ale není nutno chodit tak daleko, aby se konstatovalo to hlavní: Že Jan Palach vstoupil do stop této tradice a že byl českým národem - zprvu veřejně, pak tajně a poté znovu veřejně - ctěn, jakožto její ztělesnitel, jakožto archetypální „mladý krásný mučedník“ doby komunistické poroby. Je historickou náhodou, ale v logice tohoto archetypu, že na své nejznámější fotografii jako by se Jan Palach svými rysy poněkud podobal nejbližšímu předchozímu „mladému mučedníkovi“ – Juliu Fučíkovi.
K dějinám tohoto archetypu však často patří rovněž motiv „vystřízlivění z kultu“, kdy se v nějaké fázi historického vývoje popularita hrdiny oslabí a vznikne potřeba nahlížet kriticky na fakta, dotud ukrytá pod hagiografickým příběhem a ikonizovanou tváří. Výsledkem této kritiky může být až zásadní zpochybnění kultu, jak k němu dočasně a/nebo pro významnou část národa došlo v případě Václavově i Husově a (zřejmě) natrvalo v případě Fučíkově. Toto zpochybnění je dokládáno novými historickými fakty a/nebo jejich novou interpretací – ale v jeho základu, ještě „před“ fakty a interpretacemi, je nové předporozumění, předchozí vůle najít taková fakta a takové interpretace. Vůle, vycházející z oslabení kultu a z podvědomého studu za předchozí emocionální intenzitu, s níž byl kult prožíván. Jinak řečeno: Tato vůle vychází z „kocoviny“.
Česká společnost po doznění sametové revoluce procházela těžkou „kocovinou“, těžkým studem za svůj revoluční idealismus. „Pokocovinová“ kritická reakce se ovšem soustředila na jiný symbol revoluce: na Václava Havla. Určitá média spustila od poloviny devadesátých let permanentní kritiku jeho osoby, plníce tak prvotně objednávku Havlových politických oponentů – ale současně vyhovujíce špatnému svědomí velké části české společnosti. Ta si z Havla podvědomě učinila obětního kozla své vlastní nedokonalosti právě tak, jako si z něho v době revoluce učinila ideálního vládce, ztělesnitele jiného archetypu – totiž vládce-filosofa, „moudrého starce“, reinkarnovaného T. G. Masaryka.
Co se však stalo s kultem Jana Palacha? Nebyl nijak zásadně rozvíjen, ale ani reinterpretován. Nevznikla kritická reakce proti němu či závažný pokus o zpochybnění - který by pak zřejmě vyvolal obrannou protireakci a z následných sporů plynoucí oživení kultu. Místo toho kult sám od sebe pozvolna pohasl, zredukoval se na formální kladení věnců u Palachova hrobu a u jeho pamětní desky na budově Filosofické fakulty. Palach vstoupil do učebnic českých dějin – ale fakticky zmizel ze živé imaginace českých lidí. Z toho se zdá, že ve skutečnosti tento kult nebyl tak silný, jak se jevilo v revolučních dnech a týdnech.
Tato situace má však i svá pozitiva. Umožňuje totiž vykonat kritickou reflexi bez onoho silného emotivního „demytologizačního“ aspektu, který provázívá analýzu kultů stále živých. Umožňuje vidět Jana Palacha, jeho motivace a jeho čin, ještě v jiném kontextu, než je kontext dobové politiky a společenské situace, a ještě v jiném kontextu, než je kontext mučednických archetypů.
K analýze není ani potřeba nijak rafinovaných nástrojů. Stačí prostý pohled na jediný Palachův „kanonický text“, tedy na onen dopis – poselství, na které chtěl česk(oslovensk)ou veřejnost svým činem upozornit:
„Vzhledem k tomu, že se naše národy octly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem: Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku, a tak jsem získal právo napsat první dopis a nastoupit coby první pochodeň. Naše požadavky jsou: Za prvé ¬ okamžité zrušení cenzury, za druhé ¬ zákaz rozšiřování Zpráv. Jestliže naše požadavky nebudou splněny do pěti dnů, to je 21. ledna 1969, a nevystoupí-li lid s dostatečnou podporou, to je časově neomezenou stávkou, vzplanou další pochodně. Pochodeň č. 1. P. S.: Vzpomeňte na srpen. V mezinárodní politice se uvolnil prostor pro Československou socialistickou republiku. Využijme jej.“
V tomto kratičkém dopise najdeme vyjádření zoufalství, plynoucí z nemožnosti reagovat na normalizaci obvyklými prostředky („beznaděje“, „probudit lid“). Najdeme v něm motiv dobrovolného odevzdání vlastního života - „odhodláni se dát pro naši věc upálit“. Slovo „upálit“ vědomě či nevědomě odkazuje k Husovi a tedy k oné mučednické tradici. Jenomže najdeme tu také vědomou nepravdu o „skupině dobrovolníků“, neboť žádná taková skupina neexistovala. Najdeme tu nedostatek přesnějšího cíle. „Zrušení cenzury“ a „zákaz rozšiřování Zpráv“ jsou požadavky sice dobově srozumitelné, ale přitom dílčí, samy o sobě nic neřešící, vlastně náhodné a nicotné. I kdyby se nakrásně cenzura zrušila a kolaborantské Zprávy přestaly vycházet – změnilo by to něco na realitě sovětské okupace a celého domácího komunistického režimu? „Časově neomezená stávka“ je už nápad o něco podstatnější – ale opět, je spíše obecným heslem než konkrétním programem. Konečně, najdeme tu i motiv vydírání – sice naivního a v zájmu dobré věci míněného, ale přece jen vydírání: „Jestliže naše požadavky nebudou splněny... vzplanou další pochodně.“
Text tedy prozrazuje autorovo důsledné odmítnutí situace, kterou okolní společnost v dané chvíli pokládá za „normální“, i jeho vůli „něco s tím dělat, a to hned“. Ale současně prozrazuje jeho naprostou bezradnost „co, jak a k čemu přesně“. V tomto smyslu se Jan Palach – ve své době a prostředí výjimečná osobnost – vyjevuje jakožto člen jiného řetězce, překračujícího národní hranice, epochy i politické systémy: řetězce radikálních studentů, kteří jsou podobně kriticky naladěni vůči obklopujícím je systémům – a kteří hledají rychlá a radikální řešení, stůj co stůj.
Jan Palach myslí a jedná ve stejné logice, jako ruští studenti v časech předbolševického Ruska, kteří zakládali revoluční a teroristické skupiny (aby končili ve vyhnanství na Sibiři nebo roztrháni vlastními bombami), a jako němečtí studenti v časech počátků nacistického režimu, kteří vyháněli židovské a demokratické profesory a pálili veřejně jejich knihy (aby pak brzy narukovali do wehrmachu), a jako jiní němečtí studenti, kteří v časech rozkvětu nacistického režimu zakládali odbojové protinacistické skupiny (aby byli brzičko dopadeni a popraveni), a jako američtí a západoevropští studenti, kteří roku 1968 protestovali proti univerzitnímu a politickému establishmentu (aby se pak sami proměnili v nový univerzitní a politický establishment).
V českých poměrech pak Jan Palach patří do stejné radikální tradice jako ti studenti, kteří ve dvacátých a třicátých letech vstupovali do komunistické strany nebo naopak do Vlajky (Vlajka se zrodila právě na Filosofické fakultě!) či kteří v padesátých letech vyháněli „pravicové“ a demokratické profesory. V tomto smyslu jsme byli roku 1989 jeho dědici i my, tehdejší studenti. Náš radikalismus ovšem brzdila obecná atmosféra „sametovosti“ („nejsme jako oni“), která nás vedla k tomu, že jsme brzy začali naivně a dobromyslně vyjednávat a spolupracovat s komunistickými profesory, protřelými matadory intrik, kompromisů a lstí. Vzpomínám si, jak jsem za studenty usedl v rehabilitační komisi – a nevěděl, co si počít, kdyžtě se její členkou stala taktéž profesorka, která normalizační vyhazovy před dvaceti lety vedla.
A ano, v tomto smyslu jsou Palachovými dědici i ti studenti, kteří dnes (díky volebnímu systému do akademického senátu, který byl zaveden námi, revolučními studenty roku 1989, jakožto dočasný nástroj k vyvažování vlivu komunistických profesorů) na fakultách dosazují a sesazují děkany a mění studijní plány a domnívají se, že mají v rukou moc k těm pravým radikálním změnám – a nakonec zase poslouží klikám jiných, zkušenějších matadorů univerzitních intrik. A ano, v tomto smyslu jsou Palachovými dědici i ti studenti, kteří se pod dobře vypadajícími mírovými hesly spojují na protiamerických demonstracích s komunisty a se všemi těmi, které Václav Černý a Václav Havel nazvali tak trefně „čecháčky“.
Má vřazení Jana Palacha do této linie, linie politicky tak podivně pokroucené, znamenat znevážení významu jeho činu pro národní svědomí? Má znamenat pokus o „demytologizaci“? V žádném případě. Jan Palach stanul ve své době na straně jednoznačné pravdy a svobody proti jednoznačné lži a nesvobodě. Jeho radikalismus ho v této situaci dovedl k extrémnímu, pomeznímu činu. Stejný radikalismus vedl v jiných dobách jiné studenty k analogicky heroickým, sebeobětovným, pomezním činům na straně pravdy a svobody proti lži a nesvobodě. Mnichovská protinacistická skupina sourozenců Schollových je asi nejčistším příkladem. Revoluce roku 1989 snad smí být pokládána za další příklad. Avšak, stejný radikalismus vedl a vede v jiných dobách jiné studenty, stejně radikální a stejně věřící v rychlá a jednoznačná řešení, k činům problematickým, ano destruktivním – ať už destruktivním v mikrokosmu univerzity, v makrokosmu té které národní společnosti, nebo „jen“ sebedestruktivním.
Příběh Jana Palacha je svého druhu výjimečný. Avšak současně je dokladem studentského radikalismu jakožto specifického, pomezního, dvojznačného fenoménu, který může – podle situace a kontextu - posloužit dobru, nebo naopak zlu. Jedno je však jisté: Nikdy však nedosáhne oněch radikálních cílů, po nichž touží.
Má toto upozornění na ambivalentnost studentského radikalismu znamenat jeho absolutní odmítnutí? Má znamenat výzvu „jen opatrně“ a „raději se smířit s realitou“? V žádném případě. Má znamenat jen upozornění na sílu, přitažlivost i nebezpečnost archetypů. Má znamenat jen zopakování prastaré výzvu k neustávajícímu pohledu zpět do dějin, abychom s jejich pomocí poznali a pochopili samy sebe.