Nově

V poločase mezi dvěma osmadvacítkovými státními svátky sluší se meditovati o české státnosti. Třeba o tom, co je vlastně na státním znaku. Čtvrcený štít je sice heraldicky správným způsobem, jak do znaku dostat i orlici moravskou a slezskou. Lev je však zdvojen a zmenšen, takže pro pozorovatele je při letmém pohledu vlastně nejasno, že ze lva vše vychází, že o lva jde. Jedině vstupy do přírodních rezervací jsou označeny „čistým“ českým znakem, tedy samotným stříbrným lvem na červeném poli. Jako by se tím říkalo – leda v rezervacích smí se myslet o tom, co věci znamenají.

Lev však nebyl počátkem české státní symboliky. Před ním byla plaménková orlice. A před ní…? Kronika o Štilfridovi z konce 14. století uvádí legendu, že prvním českým znakem byl kotel: „Kázal svú korúhev českú rozvinúti, na niež bieše kotel z jedné strany u ohněvém poli.“ Bájný Štilfrid měl získat orlici a jeho syn Bruncvík pak lva. Již historik Bartoloměj Paprocký z Hlohol na počátku 17. století označuje příběh za nedůvěryhodný. I historicky nepravdivé příběhy však mohou mít smysl. Neříká nám něco i legenda o kotli?

Keltomanové pokládají ji za ohlas pradávné české vázanosti na keltskou kulturu, v níž hrál zásadní roli magický kotlík (ano, ten, v němž komiksový mág Panoramix vařil „medicínu“). Pro pseudošvejkovskou mentalitu může sloužit jako symbol, že pod českou snahou o vznešenost je stejně nakonec kult veeelikých porcí jídla a pití. Jenže Paprocký nepřímo nabízí i morální podobenství. Píše totiž, že kotel měl být do českého znaku dán za trest, kvůli provinění knížete Boleslava – kvůli vraždě bratra Václava. A zde lze navázat: Vraždu lze provést doslovně – nebo symbolicky: Kdokoliv zneužívá svatého Václava, kdo si bere jeho jméno do úst k nečistým politickým účelům – jako by ho znovu vraždil. Může se tisíckrát hlásit k českému lvu, ale na jeho korouhev patří kotel.