Nově

Knih o starém Rakousku vychází snad stále více. Těch objevných či aspoň duchaplných. I těch, které se jen vezou na vlně módy a sentimentu líčíce, kolik zastřelil arcivévoda Ferdinand jelenů nebo jaké nosila Sissi šmuky a cingrlátka. Sborník Rakousko-uherská monarchie. Habsburská říše 1867-1918 slovem a obrazem, vydaný nyní ve Slovartu, je v této produkci jedinečný. Přesněji, u nás jedinečný: Byl totiž přeložen z maďarštiny a skýtá příležitost uvědomit si, jaký pohled mají na tuto éru společných dějin její veledůležití aktéři a naši bývalí sousedé.

Nepřekvapivě, je to pohled ještě mnohem obdivnější a nostalgičtější. Vždyť pro Maďary byla právě tato léta, 1867-1918, novodobým zlatým věkem národních dějin - dobou téměř naprosté samostatnosti v obnovených historických hranicích uherského království i dobou rozkvětu a modernizace maďarské kultury, od architektury až po kulinářství. Všechno, co přišlo později během dvacátého století, se z maďarského pohledu muselo jevit už jen jako horší – rozbití země, nacismus, komunismus… Příznačně, kritičtěji naladěné statě nenapsali badatelé maďarští, nýbrž dva američtí hungarologové (a pak autoři statí doplněných pro české vydání).

S maďarským vnímáním společných dějin nemusí český čtenář ve všem souhlasit. Je pro něj však výsostně užitečné vzít je na vědomí. I pro doplnění mozaiky středoevropských pohledů, i pro připomenutí specifického maďarského přínosu společné kultuře (od Móra Jókaie po Bélu Bartóka), i jako zrcadlo pro české historické sebevnímání. Nezapomeňme totiž: My jsme žili v zemi, krutě okleštěné vůči historickým hranicím, jen chvilku, v letech 1938-1945 - a jak jsme z toho byli zoufalí, jak jsme se úpěnlivě utíkali k obrannému historismu. Maďaři žijí v zemi podobně, ba ještě hůře okleštěné od roku 1918 až dodneška. Mají tedy plné právo přinejmenším na nostalgii.