Nově

Keltové samain, Slované „rodičovskou sobotu“, křesťané Všech svatých a Dušiček. Na přelomu října a listopadu zkrátka staré kultury slavily. Každá po svém cítily, že se něco zásadního děje v tom čase, kdy začíná dramaticky ubývat světla. My napodobujeme předky, hůře či lépe. Americký halloween může se zdát povrchní a komerční, ale po stránce archetypů sedí v roce a náladě správně: Když světlo ustupuje a temnota se šíří, vystupují na povrch mrtví, duchové a démoni. Zda ze „skutečného“ zásvětí či z hlubin podvědomí, je druhotné.

Moderní civilizace tuto pradávnou intuici kupodivu spíš posílila – tím, že zavedla zimní a letní čas. Člověku mohou být lhostejné všechny tradice předků. Když ale zažívá zlomovou noc ze soboty na neděli, která je o hodinu delší, když zažívá první zimněčasové odpoledne, kdy temnota najednou přijde tak krutě brzy – v jeho duši se nemůže nerozeznít ona úzkost, zděděná z kolektivní archaické paměti. Proč to zapírat? Raději to přiznat. Raději to slavit a svátkem se přenést přes onen zlom. Moderní doba, aniž to měla v úmyslu, vytvořila předpoklady pro nový svátek, přejímající smysl starých svátků přechodu: Svátek zimního času.

Jak ho slavit, jest otázkou – co vše lze převzít ze starých rituálů. Protože však podstatným rysem onoho přechodu je dřívější rozsvěcení, nahrazování přirozeného světla umělým – nabízí se jako sváteční text třeba takový Hymnus k rozsvícení lampy. Napsal ho starokřesťanský básník Prudentius na počátku 5. století a zčeštěn ještě nebyl. Ale mohl by. Slyšte:

„Zlaté záře tvůrce, lidstva vůdce dobrý
který v pevném rytmu střídáš denní doby
teď, když slunce zašlo, hrozný chaos vládne
těm, kdo v tebe věří, navrať světlo, Pane!
(…)
A tak, Otče, tvými vznešenými dary,
jasnými plameny, atria ať září.
Světlo zastupuje za den nepřítomný
sražená noc prchá v potrhaném plášti…“