Nově

Radim Špaček natočil po dlouhých letech hraný film. Příběh o disidentech a estébácích, ale tentokrát „doopravdy“, bez relativizace, bez pitvoření, bez uchechtávání, jako že to všechno byla taková legrace. Nebyla. Ve filmu Pouta jeden disident práská ostatní a druhý hledá útočiště z všeho toho tlaku v nevěře. Estébáci se dělí na ty, pro které je ničení lidí práce jako každá jiná (ono "banální zlo"), a na ty ještě horší, kteří to berou vážně. Nejhorší estébák se zamiluje do andělské dívky z disentu a aby ji dostal, zničí všechno. Nakonec i sebe.

Filmu Pouta se leccos vytýká: Že na ponurou estetiku doby je položen takový důraz, až působí uměle, "předesignovaně". Že "andělka" je příliš andělská a nad běžný svět povznesená. Že příběh zhruba v půli přestává být realistický.

Jenže film Pouta není prvotně "realistický příběh". Je to podobenství o zlu v člověku. O tom, jak se člověk může pokusit zlu vymknout – třeba, jako zde, v naději, že ho zachrání andělská bytost, kterou on bude milovat a chránit. O tom, že z jisté fáze už z kruhu zla není návratu. O tom, že zlo se samo nakonec zahubí. Jedině v této sebezáhubě tkví katarze filmu Pouta.

Vyřčeno-li slovo "katarze" - je to odkaz k velké linii antické a shakespearovské tragédie, v nichž přece také vystupovali "nerealističtí", černočerní hrdinové, mířící skrze záhubu mnohých k záhubě vlastní. Je to odkaz k linii tvorby, v níž dobro a zlo mohou být namnohokrát složitě propleteny, "spoutány" - ale to neznamená, že jsou relativizovány.

A mimochodem, ať to bylo z hlediska autorů záměrné či nezáměrné: Onen hlavní estébák se fyzicky nepřehlédnutelně podobá Putinovi. Tatáž zavilá, potměšilá, nevypočitatelná, svou všemocí opilá držka. Na plátně pobíhá, zuří, mlátí do lidí a do předmětů malý český estébák – a nelze nemyslet na velkého ruského kágebáka. Malý český estébák sežere a pojebe, koho chce. Což pak teprve ten velký ruský.

(Publikováno na Aktualne.cz 7.2.2010)