Nově

K rozhodnutí poroty nemohu nezaujmout dvojznačný postoj.

Když hledím z úhlu historika na řadu laureátů Ceny Toma Stopparda, shledávám v ní (až na naprosté výjimky) osobnosti, jichž si vysoce vážím – od prvních nositelů Evy Kantůrkové a Ivana Martina Jirouse až po loňskou nositelku Věru Linhartovou. Mnohé z nich smím pokládat za své přátele, vzory a učitele. Z tohoto pohledu lze cítit potěšení.

Když ovšem hledím z úhlu kritika na letošní udělení Ceny Toma Stopparda, nemohu zapřít etické pochybnosti. Cena, jejímž donátorem je odedávný přítel Václava Havla a jejímž udělovatelem je organizace, spojená svými počátky s Havlovou disidentskou činností, byla udělena za knihu, jejímž hlavním tématem je Václav Havel a jejíž autor kromě jiného byl také ředitelem Knihovny Václava Havla – a to celé několik měsíců po smrti Václava Havla. Nelze se tedy netázati, zda jde spíš o ocenění snad dobré knihy – nebo spíš o ocenění knihy o spřízněné slavné mrtvole?

Proti pochybnostem lze vznést dvě obranné námitky.

Za prvé, svoji metodu výzkumu a interpretace jsem vypracoval dávno před havloknihou, a budu ji používat i po ní. Metoda je stále stejná: Kontextualizace literárních textů a tvůrčích osobností skrze komunity a mentality, ze kterých tyto texty a tyto osobnosti vyrůstají. Havla jsem pojednal nikoliv jako osamoceného velikána, jak to činí postmortální havlománie, nýbrž jako součást pletiva českých duchovních dějin. Tyto dějiny, nikoliv „Havel o sobě“, je to, oč mi jde.

Za druhé, kniha o Havlovi vznikala svým způsobem podobně, jako knihy oceněné v prvních ročnících Ceny, ještě za bolševického režimu, totiž – v ilegalitě. Její přípravu musel jsem pečlivě tajit před havlovským okolím, zvláště před Kanceláří Václava Havla. Měl jsem totiž, bohužel, dost příležitostí zjistit, jak velmi si havlovské okolí přeje pěstovat nekritický havlovský kult a jak velmi si nepřeje takové bádání, jaké jsem podnikal já. Tato kniha tedy vznikla nikoliv díky mé relativní blízkosti kruhům Václava Havla, ale jí navzdory.

Proti námitkám lze však vznést protinámitku: Co je to vůbec za podivné udělení ceny, při kterém se musí laureát obhajovat před veřejností i sám před sebou?

Z úhlu kritika bylo by tedy lépe cenu s díky odmítnout.

Z úhlu historika si ovšem uvědomuji, že si tím stejně nepomůžu. Porota už stejně rozhodla a v literárních análech už to stejně bude zaznamenáno, ať ji přijmu nebo ne.

Naštěstí, sub specie aeternitatis, na tom zase tolik nesejde.

Budiž tedy. Koneckonců, knihu jsem napsal a musím za to nést důsledky, ať jsou jakékoliv.