Nově

I nastal nejrozpačitější ze státních svátků, osmý květen. Připomíná se v něm konec Hitlerova obludného režimu, to je jistě skvělé. Jenže tento konec jedné hrůzy znamenal začátek hrůzy nové, totiž podrobení Československa a dalších zemí neméně obludnému režimu sovětskému – za nadšené pomoci části české veřejnosti a za hanebného souhlasu západních spojenců.

A žádné takové, že až 25. února 1948 začal sovětský teror a komunistická „převýchova“ českého národa. Začaly hned v týchž dnech „slavného“ května 1945. Hned tehdy totiž začaly násilné deportace předválečných ruských exulantů z Prahy rovnou na Gulag. Hned tehdy proběhl v západních Čechách masakr nešťastných vlasovců. Hned tehdy začali nejen naivní poblouzněnci, ale také kariéristé, a mezi nimi i přemnozí kolaboranti, usilující skrýt své protektorátní viny, houfně vstupovat do KSČ.

Co lze tedy činit ve „slavné květnové dny“? Nejlépe snad usednout pod rozkvetlou jabloň a číst. Číst svědectví těch, kteří ani tehdy obecným iluzím a klamům nepodlehli, nebo zpracování těch, kdo se později pokusili „slavné květnové dny“ popsat pravdivě. Číst Korespondenci Jana Čepa a Jana Zahradníčka, kteří aspoň soukromým listům svěřili své obavy ze sovětského mocenského vlivu a kteří popsali tyto dny starým Gellnerovým veršem „trochu se vraždilo, trochu se kradlo, pereme, pereme, špinavé prádlo“. Číst Čepovu exilovou povídku Květnové dni. Číst Deníky Sándora Máraie, který pozoruje tytéž dni a tutéž realitu z úhlu pohledu maďarského demokrata. Číst práci Stanislava Auského Vojska generála Vlasova v Čechách. Číst knihu Z Prahy do Gulagu aneb Překáželi a další práce Vladimíra Bystrova, který zvláště poslední dekády svého života zasvětil odhalování pravdy o první, „květnové“ vlně sovětského teroru na české půdě. Číst - a nenechat se už nikdy oblbnout.