Nově

Každé občanské hnutí, každá pořádná demonstrace má svůj obsah – ČEHO chce dosáhnout, ale také svou rétoriku, vokabulář a styl – JAK to chce vyjádřit. Názory a požadavky bývají nové – ale vyjadřovací prostředky často „staré“. Sousloví „revoluční tradice“ sice evokuje nedobrovolné školní návštěvy zaprášených „síní revolučních tradic“, kde na nás nebohá dítka přísně hledívaly busty Žižkovy a Fučíkovy, cepy a samopaly – ale obsah (vlastně zdánlivě protimluvného) pojmu je hluboký a pravdivý: Každá revoluce tak trochu navazuje na „starou veteš“ nějaké tradice.

Rozkošně se to ukázalo minulou středu na studentské demonstraci proti vysokoškolské deformě. Kontext byl nový – ale poetika hesel v mnohém navazovala na hesla stará. S hrdostí dím: Na naše hesla! Na hesla z listopadu 1989! My volávali: „Už je to tady!“, studenti volali před sídlem vlády „Už jsme tady!“ My volávali „Jakeše do koše!“, studenti volali „Dobeše do koše!“ – a tak dále. Dokonce vznikl nápad nově přetextovat stará Vaculíkova přetextování lidových písní. Ludvík Vaculík vzdělal na nápěv „Ó Velvary, ó Velvary, kde jsou mé tolary“, tehdy aktuální text „Ó Jakeši, ó Jakeši, stvoření jakési“ – a dnes někdo ze studentů navrhl aktualizaci „Ó Dobeši, ó Dobeši…“ Nápad se, pravda, neujal. Ale i přes tyto dílčí momenty, kdy „to“ dřelo, i přes někdy jen taktak udržovanou balanc v přiměřenosti patosu hesel a projevů (přece jen vysokoškolská deforma není totéž co komunistický režim a Dobeš není Jakeš) byla zřetelná vůle této generace udělat si svou revoluci – a přitom tak trochu vstoupit do šlépějí revoluce listopadu 1989.

A ještě v jednom se navazovalo na rok 1989: Několik studentů napadlo vzít s sebou české vlajky. Správně! Vlasteneckou zodpovědnost jsme si nedali vzít od komoušů, a nedáme ani od bobešů.