Nově

Když se před několika lety začal chystat překlad esejů Piera Paola Pasoliniho a já měl napsat doslov, řešil jsem otázku: Jak vyložit českému čtenáři, že ačkoliv Pasolini často užívá směšného neomarxistického žargonu a operuje s pojmy jako „revoluce“ či „buržoazie“, přece stojí za čtení.

Pokusil jsem se vysvětlit, že to cenné na Pasoliniho esejích je jednak kritika zblblosti mediálních realit a zmódnění leckterých kdysi vznešených (revolučních) řečí – a jednak jeho vášnivá láska k minulosti, zvláště k minulosti kultury, jazyka a krajiny. „Io sono una forza del Passato – solo nella memoria è il mio amore“: „Já jsem síla minulosti – jen v tradici je má láska.“ Pokusil jsem se vysvětlit, že Pasolini je sice v mnoha ohledech revolucionář, ale právě proto v jiných ohledech „reakcionář“, blíženec křesťanských levicových intelektuálů, jinak a přece podobně protestujících proti masovému hovadství moderní kultury ve jménu idealizované duchovní minulosti, jako byli ve Francii Charles Péguy, v Americe Dorothy Day či u nás Josef Florian.

Leč, od počátku projektu uběhlo několik let a česká duchovní krajina se proměnila. Marxistický žargon, který naší generaci připadal nesnesitelný, začíná být částí české intelektuální mládeže znovu užíván k analýze současné společenské situace. Ne že by ona mládež už roupama nevěděla coby: K tomuto obratu ji přivedla jak hospodářská otřásání posledních let, tak duchovní vyprázdnění české pravicové scény. Pasoliniho eseje byly připravovány s nadějí, že budou čteny PŘESTO, že autor mluví o hnilobě buržoazie a nutnosti revoluce. Jak se dozvídám, nyní jsou čteny a recenzovány PROTO, že autor mluví o těchto věcech. Zdá se, že i zapřisáhlý milovník staré veteše bude muset brát na vědomí, že i marxismus se prokazuje býti tradicí a minulostí, kterou někteří milují a které vdechují nový, mladý – svůj vlastní – život.