Nově

Na festivalu Mezipatra minulý týden zvítězil úplně jiný film. Ale to nevadí. V duši milovníka staroby nemohl nevyhrát film Orlando (sám už „starý“, z roku 1992), podle románu Virginie Woolfové. Často se román i film chápe jako podobenství o tom, že talentované ženy v předmoderní společnosti se obtížně probíjely k uplatnění; a o tom, že v každé lidské bytosti je něco z muže i ze ženy, a v některých bytostech zvláště. Koneckonců, proto se Orlando hrál na Mezipatrech.

Avšak, jsou i jiná čtení, jež nabízí příběh o mladíkovi, který se z rozmaru umírající královny Alžběty stane nesmrtelným a prochází staletími až do současnosti, přičemž nestárne – zato se ale „náhodou“, bez vysvětlení, jednoho rána probudí jako žena. Proměny epoch, jejich kódů chování, žití a slavení, od zlatem vyšívané renesance po prosklenou současnost, se v očích věčného Orlanda vyjevují jako sledy opulentních, fantaskních, ve své vnitřní logice nepostižitelných obrazů. (Přičemž Woolfová napsala Orlanda dávno předtím, než se magický realismus stal módou, podle které se dnes švihají „nelogické“ romány jako přes kopírák…)

„V očích věčného Orlanda“ – v očích herečky Tildy Swinton, které udiveně a rozevřeně hledí na střídání časů; které ve své modři bezedně sají názory a teze, jež do nich měnící se svět pere a pěchuje. Orlando se diví, a přitom jakoby nediví. Orlando je „čirý člověk“, blíženec doktora Živaga či vypravěče z Waughova Návratu na Brideshead. Ten, kdo se dívá a diví – a tím zraje. Zraje k moudrosti, jež je slovy téměř nevyslovitelná. Orlando má proti jiným poutníkům dějinami jen dvě drobné výhody – zkušenost obojího pohlaví a prodloužený čas. Prodloužený čas má tudíž ke zrání i Orlandovo vlastní dílo. Svou životní báseň o dubu začne psát jako alžbětinský mladík – a vydá ji až jako spisovatelka moderní doby. Literární dílo, které zraje čtyři sta let! Toť přece skvělé! Kam spěchat?