Nově

Nedávný (nejen) homosexuální karnevalový průvod vedený hlavním městem vyvolal spoustu reakcí. Očekávatelně přišly i z katolického tábora. Mimo jiné zazněly hlasy dvou předních českých katolických intelektuálů – Martina C. Putny a Tomáše Halíka.

Prague Pride 2011 nám připomněla už dávné zhroucení jedné polistopadové iluze. Pokud si někdo myslel, že budeme mít „jiné“ křesťanství a najmě katolictví, poučené represemi, ochotné a schopné dialogu s jinakostí, zklamal se patrně již dávno. I tak mu ale mohla zůstat naděje, že část katolictví zůstala otevřená a liberální a že ani nejvyšší klérus nepodporuje ty nejhorší reakční excesy, ba proti nim čas od času zasáhne (viz případ Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy). Pokud o tuto naději nepřišel do letošního léta, mohla jej o ni s konečnou platností připravit diskuse o Prague Pride.

Obrana bývalého světa

Slova pražského arcibiskupa Dominika Duky „o propagaci uvolněného životního stylu, který není zodpovědný, důstojný a krásný“ a jeho podpora adresovaná Hradu daly jasně najevo, že zde máme co dělat s takovým typem katolicismu, který se rozhodl společnosti předepisovat nejen sexuální, ale i hodnotovou a dokonce estetickou orientaci. S katolicismem, který našel spojence v sice zcela světských, ale dostatečně zlobných a hodnotově konzervativních pravicových pseudolibertariá­nech. Na čem se spolu asi tak shodnou? Na společné obraně světa, jaký kdysi prý býval, a na ztrpčování života některým bližním.

Ještě větším zklamáním ale mohl být Tomáš Halík, dlouhá léta oblíbený průsečík liberální společnosti a katolického křesťanství. Ve svém článku Paráda růžové hrdosti (Lidové noviny 12. 8. 2011) pochválil „nonkonformní statečnost“ Václava Klause, který se postavil do cesty „vlivné politické lobby s dlouhými prsty v médiích“. Průvody podobné tomu pražskému pro pátera Halíka představují „ohňostroj nevkusu a obscenity“ a vyjádřil podmínečnou podporu protiakci mladých křesťanských demokratů.

Halíkův článek nezůstal bez odpovědi – otevřeným dopisem zareagoval Martin C. Putna. Některé pasáže z dopisu lze číst jako snad nejlepší vystižení akce: „Právě na Prague Pride… jsem – tak jako málokdy – pocítil skutečnou hrdost… na to, že jsem členem komunity, která během posledního půlstoletí povstala z podzemí a ponižování, dokázala se zorganizovat, dokázala docílit toho, že její členové už nemusí žít život ve lži a mlčet o své identitě – že už jsou rovnoprávnými členy společnosti, a nikoliv objekty ponižování a vydírání, péče psychiatrů nebo shovívavého soucitu.“ Na hostilitu církve a části společnosti reagoval Putna a další s nadhledem, který je znát i z jeho transparentu v průvodu: „Katolické buzny zdraví Bátoru.“

Bytí určuje vědomí?

Martin C. Putna vyzývá k dialogu církve s homosexualitou jako zásadně odlišnou zkušeností, ne něčím podřadným a problematickým. Říká: „Homosexualita je pro církev 21. století podobnou výzvou, jako byl na počátku novověku heliocentrický systém. Zdá se bořit všechny hodnoty a jistoty dosavadního křesťanského světa.“ Má pravdu. Ale týká se to jen homosexuality? Neplatí totéž pro feminismus nebo pro propojení křesťanství se západním civilizačním šovinismem? Nejsou i toto výzvy, které otřásají jistotami a vyžadují vcítění do radikálně odlišné zkušenosti?

Bohužel, vůči této jinakosti Martin C. Putna zatím příliš otevřený nebyl. Stačí vzpomenout na jeho výroky na adresu gender studies („Ženy, které něco umějí, to dělají. Dělají vědu, politiku či umění. Ženy, které nic neumějí a jsou ambiciózní, se věnují gender studies.“) či na obhajobu západního kánonu proti zaplevelování „indiánskými říkadly“. Či případně na jeho vyjádření ke knize amerického ultrakonzervativce Patricka Buchanana, který má podle Putny pravdu ve všem – až na homosexualitu. Neplatí tu stará marxovská poučka o bytí určujícím vědomí? Měl by Martin C. Putna stejný názor na Buchanana, kdyby tento skalní konzervativec atakoval něco, co Putna nezná z vlastní zkušenosti? A co by MCP dělal, kdyby se narodil jako žena? Vědu, politiku, umění, pochody katolických žen pro rodinu, nebo gender studies?

Církev je v tomto zrcadlem společnosti. Všem nám chybí schopnost empatie, i tam, kde se stavíme na „správnou stranu“, dokážeme to často jen díky vlastní zkušenosti, nikoli díky schopnosti vcítit se do zkušenosti druhých. Přitom všichni jsme se mohli narodit mužem nebo ženou, homosexuálem nebo heterosexuá­lem, do katolického prostředí nebo do ateistického, jako Čech anebo jako indiánka.