Nově

Končí Rožmberský rok, skončila skvostná rožmberská výstava ve Valdštejnské jízdárně. Neméně důležitá však byla „pobočná“ výstava na hradě Rožmberku. Ta totiž připomněla jednu neznámou epizodu těsně po skonu Petra Voka: možnost, že by se skrze Vokova synovce ujali dědictví chorvatsko-uherští magnáti Zrínští. Jan Zrínský ze Serinu však zemřel hned po Vokovi a jihočeské osudy daly se jinými cestami.

Janův zvěčnělý otec Mikuláš Zrínský byl evropsky proslulým vzorem křesťanského rytířství díky své legendární obraně jihouherské pevnosti Szigetvár proti stonásobné turecké přesile. Tehdy, roku 1566, sice Zrínský u Szigetu i s mužstvem zahynul, ale osmanský nápor na Evropu nadlouho vyčerpal a zdržel. Jeho pravnuk Mikuláš pak o předkově heroismu napsal epos Obléhání Szigetu, „maďarskou Iliadu i Aeneidu“, a Mikulášův bratr Petr vyrobil z eposu chorvatskou verzi (uherské a chorvatské vlastenectví, jak vidno, se v rodině nevylučovalo). Obě díla platí za klíčové výtvory barokního písemnictví svých zemí. Maďarský epos byl ostatně před pár týdny vydán v Americe v anglickém překladu. Překlad je bohužel v próze. Bojí se dnes překladatelé pravidelného verše? Hanba jim, Zrínský se Turků nebál.

Co to má společného s (jiho)českými dějinami? Právě že nic. Rod „uherského Achillea“ se s českým královstvím nepropojil, a tedy ani ony bojovné barokní eposy se s českou kulturou nepotkaly. A možná i to je zdroj jedné velké absence českých dějin: Absence schopnosti umělecky ztvárnit heroismus. Český barok přinesl půvabné zbožné písně, ale žádnou pořádnou epiku. A když pak nalezla se v nových českých dějinách témata, hodná heroického zpracování – a když se o ně čeští tvůrci poctivě pokoušeli (Rudolf Medek o legionářskou epopej, Svěrákové o oslavu českých letců v Anglii), nějak jim ten patos nezněl přirozeně. A asi už nikdy znít nebude. Možná, že i ten český hrdinský patos vymřel s Rožmberky…