zobrazit: vše | události | zápisník
Jakub Deml: Sen o Japoně
Měl jsem sen,
v něm hustá řada fen.
Podrbat se nedaly,
v rytmu zbožně štěkaly:
Pam-Bi-Nar!
Pam-Bi-Nar!
Pam-Bi-Nar!
Pam-Bi-Nar!
Kdopak Pam-Bi-Nar je ten tu?
Strašný démon z Orientu,
až ze Zabajkalí car.
Již se zjevil Pam-Bi-Nar:
JEDNU KNIHU! na mě hekl,
já se tak moc ve snu lekl,
až neznámé arcidílo
z prdele mi vyskočilo.
Démone, pryč! Feny, ticho!
Kateřino Emmericho!
Pavlo! Roso! Mamičko!
Březino, má sestřičko!
Panna Maria to vidí,
že za všechno můžou židi.
Editorský komentář
Příprava Sebraných spisů Jakuba Demla přináší nečekané objevy – a to i na nečekaných místech. V říjnu 2016 uspořádal jsem pro studenty výjezdový seminář v Bosně. V Sarajevu bydleli jsme ve starobylém penzionu v centru města, hned vedle Baščaršije. Když se majitelka, stará kultivovaná dáma, dozvěděla, že jsme z Čech a zabýváme se vztahem kultury a náboženství, blýsklo jí v očích a pravila, že má něco, co by nás mohlo zajímat. Z rodinné komody vyňala rukopis básně, psané česky, nadepsané Sen o Japoně a podepsané „Jakub Deml“. K rukopisu náležela i rozlepená obálka, na níž bylo toutéž rukou napsáno pouze: „A toto pošlete domů, do Bosny!“ Podle vyprávění staré Sarajevanky tento rukopis dorazil v květnu 1935 na hlavní poštu v Sarajevu, kde tehdy pracoval její dědeček, pan Mehmed Hadžimuratović. Dopis byl odeslán z Dubrovníka, dále však již nedoputoval. Pan Hadžimuratović, nadšený stoupenec slovanské vzájemnosti, byl zaujat českou větou „domů do Bosny“, neodolal – a nedoručitelný dopis po uplynutí zákonné lhůty otevřel, ba dokonce si ho tajně ponechal. Po více než osmdesáti letech se dopis takto konečně dostal do patřičných rukou – tedy do rukou ctitelů Demlova díla. Žel, originál rukopisu nám vnučka pana Hadžimuratoviće nevěnovala, dokonce ho nedovolila ani vyfotografovat. Směli jsme si ho pouze přepsat do příručního počítače.
Že jde zcela nepochybně o dosud neznámý Demlův rukopis, svědčí řada okolností.
Za prvé, Deml v Dubrovníku v květnu 1935 skutečně pobýval – toto místo a tento čas jsou ostatně uvedeny u několika jeho básní (Podobizna, Pohádka, Proměna).
Za druhé, Deml byl v této době krajně rozrušen, jak svědčí jeho Zapomenuté světlo, vydané o rok dříve. Tím by se vysvětloval zmatečný úkon, totiž poslání vlastní básně na adresu „domů, do Bosny“. Bosnou, jak známo, nazývá se část Tasova, v níž si Deml nechal postavit svou vilu. Jak píše Josef Pěnčík v knize Hledání ráje (Arca Jimfa 1996), název vznikl tak, že Josef Vala, veterán z rakouského tažení do Bosny 1878, si tu roku 1890 postavil první chalupu s výrokem: „Dež sem pré bel v ty Bosně a první tade stavím, že se to bode menovat Bosna!“ (s. 19).
Za třetí, Deml občas psal „nevážné“ básně ve stylu satiricko-říkankově-naivistickém, obsahující dobové narážky i vulgarismy. K tomuto žánru patří například jeho epigramy ze staroříšského Studia, nově otištěné ve třetím svazku Sebraných spisů (2015), nebo cyklus básní z roku 1960, otištěný ve svazku Básně veršem (Vetus Via 1999) – viz básně Koupil si synek motorku nebo Čtu Rudé právo.
Za čtvrté, jako v raných epigramech a v pozdních básních, Deml i zde zjevně naráží na konkrétní události a osoby. Na spodním okraji téhož listu papíru bylo Demlovou rukou připsáno: „Tak dlouho jsem se s nimi snažil mluvit rozumně. Tak dlouho jsem mlčel, když na mě metaly špínu. Tak co mi zbývá?“ O kom a o čem však Deml mluví – to se můžeme zatím jen dohadovat.
Martin C. Putna
1. dubna 2017