Nově

Paličova dcera, to je J. K. Tyl. Rakvářova dcera, to je Radoslav Nenadál. Hadrářova céra, to je Hubert Krejčí. A Magorova dcera – to je Františka Jirousová. Jenomže Magorova dcera není literární postava, kterou kdosi napsal, nýbrž spisovatelka, která vpravdě jest dcerou I. M. Jirouse-Magora a která napsala román Vyhnanci.

Záleží na tom, z jaké rodiny pochází autorka této místy strhující knihy, ba kdo je vůbec autor? Podle klišé současné literární vědy ne. Avšak, právě Vyhnanci ukazují, že na tom ve skutečnosti může záležet velmi. Vyhnanci jsou kniha o lidech na hraně, žijících bohémsky a cítících vášnivě nábožensky, ať „pro“ či „proti“. A taktéž kniha o svíravé poetice syrové Vysočiny, starých chalup a zpustlých zahrad. Kniha, ve které rozervaným hrdinům dodává sílu venkovský dům se „srdcem“, opuštěnou knihovnou soukromého vzdělance. Kniha, kterou by jistě mohl napsat leckdo, kterou však napsala právě Františka Jirousová – bytost, v jejíchž žilách koluje nejen krev otce Magora, největšího českého duchovního básníka pozdního dvacátého století, ale i krev pradědečka Josefa Floriana, vysočinského katolického osamělce a urputníka první půle století. Kniha, ve které ke katarzi vede starý motiv o „plození v duchu“, o duchovním ovlivňování milujících se bytostí.

Fyzická genealogie jistě není zárukou genealogie duchovní. Známe různé Gusty Fučíkové, ty profesionální vdovy a dcery (nemluvě o vdovách už za života, schopných redukovat chátrajícího manžela na „věcné břemeno“ úspěšně převedeného majetku). Františka Jirousová, Magorova dcera a Florianova pravnučka, je však příkladem, že fyzická genealogie může někdy být prostředkem genealogie duchovní. Vědomí, že florianovská a magorovská tradice žije dál – ne ve vnější imitaci, ale v odvaze stát stejně urputně uprostřed jiného světa - , skýtá sílu. Tak, jako onen dům na Vysočině.