Nově

Svatý týden, mezi Květnou nedělí a Bílou sobotou, je výsostným časem pro čtení starých textů. Ještě lépe pro jejich zpívání. Liturgické a devocionální texty Svatého týdne – starokřesťanské, středověké i barokní - nabízejí celou pokladnici obrazů a metafor. Každý rok mohou z nich vyvstat nově zas jiné.
Třeba takový soubor (před)velikonočních písní Adama Michny z Otradovic a třeba v nich jediné slovo: krása. Kolikrát se mluví o Kristově kráse, o Pašijích zničené: „Ó kráso, kráso, jsouc z nebe, / již již se nestkvíš více, / jaká mrákota dnes tebe / zastřela a tvé líce?“ Či: „Tvá krásná tvář se zatměla, / jež se nad zář slunce stkvěla, / oči krásné, hvězdy jasné, / v krvi jsou zmáčené, / smrti zamračené. / Kráso má, kam ses poděla?“ Či, s poukazem na paradoxní vztah jara a Pašijí: „Aby tobě se zalíbil / ten kvítek velmi krásný, / vší barvu sobě oblíbil / v pašiji kvítek jasný“.

Jenomže, co se vlastně ví o podobě historického Ježíše? Podle evangelií zhola nic. Exegeté o ní začali meditovat až později, vztahujíce na ni různé starozákonní texty, vykládané jako proroctví o Kristu. Podle Izaiáše by Kristus coby předpovídaný trpící služebník „podoby neměl ani krásy“. Podle Písně Šalamounovy by naopak Kristus coby mystický Ženich byl „běloskvoucí i červený, kadeře jako trsy palmových plodů, oči jako holubi nad potůčky vod“ atd.

Zbožnost pozdějších věků se přiklonila k druhé variantě – k vizi Krista coby fyzického krasavce. Potvrzovala to jak uměleckými skvosty typu desek Mistra Vyšebrodského, tak barvotiskovými svatými obrázky, tak i filmy na evangelijní náměty. Dokonce i ti, kdo se chtěli rouhat s pomocí vizuálních žánrů, pracovali s ustálenou ikonografií Krista hezouna. Budiž. Ale tajemství Velikonoc tkví také v tom, že Kristova skutečná krása je něco docela jiného, než pohlednost a líbivost.