Nově

Bylo to kruté, ale muselo se to udělat. Právě teď, s nastávajícím jarem. Stromy přerostly a zplaněly a nezbylo jiného řešení, než je porazit. Nejdřív jsem se jim omluvil, pak jsme je pokáceli a pak nastal čas řezání. I vynesli jsme ze stodoly staré dřevěné kozy, jali se na ně kmeny pokládat a proměňovat v polena. Kozy, kozy, kozy…

Rytmus pily evokoval mi rytmus verše a odkudsi z hlubin paměti ozvalo se: „O kozy jde. Tři.“ Co to, proboha, je za báseň? Aha, to je přece starý římský ironik Martialis, v překladu Radovana Krátkého. To je přece jeho báseň o antickém soudnictví: „Tak vám vedu při. / O kozy jde. Tři. / Soused mi je vzal a soud teď žádá, / aby se důkazem rozhodla ta váda. / Obhájce můj začal datem, / jak jsme bojovali s Mithridatem, / o cannenské řeži zmínku činí, / jak nás zrazovali Punové a jiní, / hřmí a bouří o Mariích, / o Sullech a o Muciích. / Hřmí a bouří, rukou hrozí. / Kéž by přešel na ty kozy!“

„Obhájce můj začal datem“: A z povrchnějších vrstev paměti vyvstala vzpomínka na truchlosměšný český soud z minulého týdne. Ne, věru nepochybuji, že obhájci těch bytostí, té „české politické elity“, také začnou daty a Mithridaty a vynaloží všechen svůj um, všechno své mistrovství ve žvástu a kličce, aby ty bytosti všech vin formálně zprostili. Ne, věru nepochybuji, že ty ještě mnohem mocnější bytosti z „české politické elity“ udělají v tom směru také všechno možné, neboť se bojí, aby se před podobnými soudy jednoho dne neocitli také – a aby pak zase pro změnu žalobce nezačal datem, kdy se začalo s „privatizací“ českého hospodářství a hlavně českého ducha.

Kozy, kozy, kozy… Znaven řezáním a smutným přemýšlením o „české politické elitě“, usedl jsem v zahradním altánu. Pohled sklouzl na trávu. A tu obrat naděje v mysli: Kdypak asi bude zase zelená? Zelená, zelená, zelená…!!!