Nově

Drobná, zdrženlivá, introvertní žena v černém, která se drží svého kopyta: Taková byla Herta Mülllerová v pražské Městské knihovně. Jejím kopytem je spisovatelství, konkrétně psaní o životě v komunistickém Rumunsku, zvláště pak v lágrech. A to je vše. Moderátor tázal se jí na všemožné souvislosti Nobelovy ceny. Ona však zdvořile odmítala připustit, že by to mělo pro její tvorbu význam, řkouc: Vždyť je to jen literární cena. Vždyť to byla jen nějaká porota, která ji udělila. Vždyť je to jen nějaký seznam spisovatelů, na kterém jsem se shodou okolností ocitla já, a jiní ne. Hlasy z publika tázaly se jí na všemožné hluboké problémy, na její filosofické názory, na vztahy národů a literatur atd. Ona však zdvořile odmítala vyjadřovat se autoritativně o čemkoliv jiném, než o své vlastní tvorbě a o svém životním tématu.

Antická tradice vytvořila představu o „básníku věštci“ ( „poeta vates“): o postavě, která není JEN autorem textů, nýbrž zvěstovatelem božských tajemství, prorokem společenských řádů i jejich proměn. V moderní době mnozí spisovatelé jsou přijímáni – nebo: chtějí být přijímáni - jako takovíto „básníci věštci“. Dvacáté století je plné spisovatelských proroků. Mnozí z nich zvěstovali, upřímně či za úplatu, božského Stalina a jiné stalínky. Vedle toho však vyvstalo i pojetí spisovatele jako řemeslníka, v tom nejlepším slova smyslu: Jako toho, kdo prostě ovládl spisovatelské řemeslo a tudíž píše – o tom, co zná ze svého konkrétního života, ze své (jakkoliv umělecky transformované) zkušenosti. Toho, kdo nemá sám sebe za pranic božského.

Herta Mülllerová se svou sebekázní a sebeskepsí, se svou nedůvěrou k bombastu, ukazuje se býti dokladem, že takovýto „JEN spisovatel“ nejenže není nic podřadného – ale že může naopak být mnohem důvěryhodnější, než velemnozí „básníci věštci“. Svou osobou i svým dílem. A přitom, jen „en passant“, pravdivě svědčí o tom, co to je komunismus.