Nově

Martin C. Putna objevně mapuje českou katolickou literaturu od vzniku republiky do konce okupace

Práci Martina C. Putny o katolických autorech první poloviny 20. století lze bez nadsázky označit za jeden z nejvýznamnějších počinů ve zpracování moderní literární historie českých zemí za poslední dobu. Kontinuálně navazuje na jeho předchozí knihu z roku 1998, která se věnovala období 1848–1918. Při psaní nejnovějšího díla mohl Putna využít i své další knihy a studie z posledních let, v nichž se věnoval fenoménu katolické literatury po pádu habsburské monarchie.

Putnova práce na první pohled upoutá olbřímím rozsahem tisíc čtyři sta stran. Není to však nudný výčet autorů a jejich děl, ale od počátku se jedná o dynamický výklad, zasazený do rozsáhlejších souvislostí. V úvodu autor znovu vymezuje pojem katolické literatury. Podle Putny se jedná o souhrn autorů, kteří přijali za svou katolickou vizi světa a kultury, což však často nevypovídá o míře osobní identifikace s konfesně podloženou příslušností. Do svého výkladu tak Putna zařazuje i výběr protestantských (Josefa L. Hromádka, Emanuel Rádl) či židovských (např. Jiří a František Langerové) autorů.

Více než sto padesát stran tvoří exkurz do vývojových tendencí v evropském a americkém katolicismu, jež se podílely na utváření podoby katolické literatury. V těchto pasážích dominuje zejména francouzská zkušenost (především osobnosti Jacquese Maritaina, Leona Bloye, Georgese Bernanose). Vedle toho však Putna zmiňuje i významné anglosaské autory – Gilberta Keitha Chestertona či Grahama Greena – a přináší téměř encyklopedický přehled o významných tvůrcích v Evropě i v zámoří.

Pád říší i sloupů společnosti

Již na počátku je třeba vyzdvihnout, že Martin C. Putna nezůstal při psaní svého monumentálního díla jen u ryzího zpracování světa katolického písemnictví, ale od počátku ho včleňuje do širších souřadnic. Válečná zkušenost, znamenající rozvrat stávajících říší i společenských sloupů, na nichž se budovala moderní společnost, totiž zásadně přispěla nejen ke směřování literární tvorby, ale určila do velké míry formování názorů katolických elit na veřejné dění. Církevní diskurz po první světové válce nese silný spirituální rozměr vycházející ze snahy odpovědět na šíření profánního myšlení, narazíme v něm také na mnohem sebevědomější reakce na společenskou situaci. To v politické rovině vedlo k převaze nacionálních idejí na úkor univerzální recepce katolicismu a také k nárůstu afinity k antidemokratickým hnutím.

Všechny tyto faktory se v katolickém uměleckém i intelektuálním světě navzájem úzce prolínají. Za pozornost v tomto směru stojí myšlenky hnutí Action Française pod vedením Charlese Maurrase, které bylo svým odporem vůči modernistickým kánonům velmi blízká i části našich katolíků, i když s nehlásili k jejímu programu plně, protože ne všichni sdíleli její nadšení z monarchie. Vznik Československé republiky katolické literární elity vzhledem k negativní zkušenosti s náboženskou praxí za monarchie vesměs přivítaly, byť posléze nesouhlasily s její ideovou orientací.

Putnova kniha alespoň stručně vysvětluje vývoj poměrů na nábožensko-politickém poli v Česku v letech 1918–1945. To může pomoci pochopit i dnešní složité peripetie s utvářením podoby vztahu mezi zdejší společností a katolicismem, na nichž se významně podepsaly i historické reminiscence. Náboženství bylo v první republice také jednou ze sfér, kde se mentalitní změny po rozpadu monarchie projevily v nejzřetelnější podobě.

Autorův výklad není vyčerpávající a ledacos k němu mohlo být ještě přidáno: Důkladnější pozornost by si zasloužila Katolická akce, jež měla podle papežových představ podchytit také intelektuály a umělce a sloužit jako prostředek k získání vlivu ve veřejném prostoru, stejně jako církevní i společenské dopady svatováclavského milénia v roce 1929. Kapitolu samu o sobě by mohlo tvořit popsání přediva vztahů a názorů uvnitř různorodých spolkových aktivit. Různorodost žánrů i osudů Putna poté v dalších částech probírá jednotlivé autory i žánrové okruhy. Na čtenáře v těchto pasážích čekají důkladné rozbory díla, prokládané i ironizujícími soudy a břitkými úsudky. Autor píše o ruralismu a regionalismu (např. Františka Křeliny, Františka Neužila, Ladislava Stehlíka), probírá vrcholné představitele duchovní poezie (mj. Václava Renče, Jana Zahradníčka, Bohuslava Reynka) nebo románové tvorby (např. Jana Čepa, Karla Schulze).

Putna ukazuje i příklady kultury v církevním prostředí, kam zařazuje výrazné postavy řeholních společenství, podílející se na duchovní a intelektuální obnově (např. františkána Jana Evangelistu Urbana, dominikána Metoděje Habáně, benediktiny Anastáze Opaska, Mariana Schillera nebo Metoděje Klementa). Je ovšem škoda, že v přehledu pominul filozoficko-teologickou činnost jezuitů (František Šilhan, František Krus, Antonín Lepka), jež reflektuje i duchovní dialog křesťanského Západu a Východu a která na začátku války ovlivnila i nedávno zesnulého kardinála Tomáše Špidlíka. Putna také neprávem snižuje roli dominikánské revue Na hlubinu, vydávané dominikánským knězem Silvestrem Braitem, kterou označuje za poněkud dogmatické a povrchní periodikum. Ve své době ale sehrála důležitou úlohu (jako třeba podobné sudetoněmecké časopisy) a napomáhala odpoutání se církve u nás od ideově vyprázdněného austrokatolicismu. Ve složitých podmínkách vyrovnání se s antikatolickou vlnou vznikala i díky osobnostem typu Braita zkušenost vedoucí věřící k autentičtějšímu duchovnímu prožitku, nikoli jen formálnímu dodržování náboženských povinností.

Inspirace barokním světem

Velký prostor je v publikaci věnován kousavému polemikovi Jaroslavu Durychovi. Velmi detailně Putna seznamuje s jeho tvorbou a tvůrčím hledáním i s politickou orientací. Kořeny Durychovy snahy neustále provokovat pak vidí v inspiraci barokním světem s jeho vyhrocováním protikladů.

Pozoruhodné jsou pasáže o Karlu VI. Schwarzenbergovi, otci současného lídra TOP 09. Přibližují zkušenost aristokrata a zemského patriota, jenž hledá odpovědi na společenské problémy v době ekonomické krize, které znamenaly velký otřes hodnotovým systémem.

Zajímavé jsou postřehy ke katolické pravicově orientované publicistice, charakterizované silnou kritikou vůči prvorepublikové realitě. Její společný jmenovatel tvořila zejména ostentativní nedůvěra k politickým stranám, jež podle publicistů této orientace neprospívaly jednotě národa. Šlo o jeden z důvodů, proč měly být strany postupně nahrazeny stavy. Tuto teorii pak katolické kruhy rozvíjely jako svůj alternativní koncept k liberálnímu a marxistickému společenskému diskurzu. Někteří autoři pak ve své kritičnosti balancovali i v blízkosti fašizujících hnutí – jako kontroverzní novinář Jan Scheinost, úzce spolupracující s Národní obcí fašistickou, jenž měl ve 30. letech velký vliv na české lidovce, esejista Rudolf Ina Malý či filozofující literát Konstantin Miklík s originální teorií nookracie („dobrovlády“). Jejich konstrukty nového společenského uspořádání byly dány snahou vybudovat kvalitativně lepší struktury demokracie. Často to byl však jen eufemismus pro destrukci demokratické stavby jako takové (komunistický režim však nehleděl na nuance a celý konzervativněkatolický proud zahrnul pod termín klerofašismus).

Katoličtí kritici demokratického zakotvení státu si ovšem ve své době neuvědomovali, že je to právě názorová pluralita první republiky, umožňující i jejich ostrou oponenturu vůči systému. Na to poukazovali příslušníci demokratické linie, např. židovský konvertita ke katolicismu Alfred Fuchs, který za války zahynul v koncentračním táboře. Zvláštní kapitoly jsou věnovány i katolickým revuím (mj. Řád, Akord, Obnova), představujícím platformu k tvrdé kritice liberálního řádu, fungování parlamentarismu či nedostatků kapitalistické ekonomiky. Je však zvláštní, že výhrady vůči nedokonalostem systému dokázaly sblížit i ideově nesmiřitelné tábory. Vysvítá to z kapitoly o vztazích mezi katolíky a levicově smýšlejícími literáty (dokumentované třeba známým přátelstvím Františka Halase a Jana Zahradníčka).

Multinárodní stát

Putnova kniha pochopitelně sleduje z koncepčního hlediska ústřední vyprávěcí osu v rámci českého prostředí. Meziválečné Československo ovšem bylo multinárodním státem a tato skutečnost výrazně poznamenala i dění na církevní půdě. Pozornost by si tedy zasloužila alespoň stručná komparace s vývojem na Slovensku, kde se po roce 1918 formují mezi mladými autory – duchovními i laiky – agilní tvůrčí skupiny, ovlivňující literární i duchovní dění i po roce 1945 (literárně byli činní kupříkladu Rudolf Dilong, František „Ferko“ Skyčák, Ladislav Hanus). Stejně tak by mohl být zmíněn problém sudetoněmeckého katolického milieu, které bylo nejen inspirativním, ale i konfliktním společenstvím, jež si budovalo osobitý duchovní prostor, ale vymezovalo se i národnostně (příkladem toho je třeba kontroverzní kněz, aktivní účastník tvůrce spirituální obrody mezi katolickou mládeží a univerzitní profesor Eduard Winter, jenž dokázal úspěšně sloužit třem ideologiím – katolicismu, nacismu a nakonec i komunismu).

Před našima očima se však díky Putnovu čtivému stylu skládá pestrý a dynamický obraz zápasů, hledání cest, podnětů a vlivů, životních a literárních osudů, vnějších i vnitřních rozporů a krizí ovlivňujících nejen katolické prostředí, ale jeho prostřednictvím výrazně i svět kolem. Nezůstává přitom sevřen do vymezeného období, ale často postupuje po chronologické ose dál. Vzhledem k ideové orientaci řady autorů je to adekvátní postup, neboť po nástupu komunistického režimu byli obětí perzekuce totalitní moci a vymazáni nejen z čítanek, ale i z oficiální kultury (v opačném gardu se odvíjela kariéra Jana Pilaře, začínající v mládí u duchovní poezie a končící v pozici obávaného normalizačního koryfeje).

Kniha vyprávějící o hledání nových katolických přístupů k sekularizované společnosti vychází v době, kdy se vedou diskuse o utváření identity českého katolicismu v postkomunistických transformačních procesech. Téma může zaujmout nejen odborníky, ale i poučené laiky, kteří se nezajímají jen o literární dějiny.

Putna předložil přes některé výhrady jasně koncipovanou a informačně hutnou práci rozbíhající se v přiměřené míře mezi dalšími humanitními obory (politologie, historie, psychologie). Rozsáhlé dílo přináší metodické i obsahové rozšíření poznatků o podstatném segmentu českého myšlení 20. století a naznačuje i cestu, kudy by měly směřovat další srovnávací analýzy katolického prostředí moderní éry.

***

Jaroslav Šebek, historik