Nově

Před letošními prázdninami vydalo nakladatelství Torst dlouho očekávanou práci Martina C. Putny mapující jednu nepříliš známou oblast české literatury 20. století. S jistým časovým odstupem se k tomuto titulu vracíme, poněvadž se domníváme, že pro veškeré budoucí bádání to bude kniha z jistého hlediska nepřekročitelná a neopominutelná.

Po dvanáctileté přestávce letos vyšel druhý svazek díla M. C. Putny Česká katolická literatura 1918–1945, v níž navazuje na svou předchozí práci, která se věnovala katolické literatuře z období let 1848 až 1918. I když je zde zřetelná kontinuita, v tomto objemném svazku (1 200 stran) se autor víceméně distancuje od striktně vymezeného pojmu katolické literatury a do svého zkoumání zahrnuje rovněž osobnosti, jež „přímo nepatří do katolického milieu, ale jsou mu – dočasně nebo trvale, esteticky nebo politicky, literárně nebo lidsky – blízky“; proto se zde můžeme setkat s osobnostmi, jako byli J. L. Hromádka, E. Rádl či F. Halas a J. Orten. Stejně jako v předchozí práci je i zde časové vymezení často překračováno, tak aby byla příslušná osobnost tematicky i lidsky scelena a dovršena. Pod pojem literatury Putna začleňuje nejen tzv. krásnou literaturu, ale i kulturně historickou, politickou a teologickou publicistiku, v níž je, podle jeho soudu, zosobněn duchovní profil katolického literárního milieu. Literární texty nejsou v Putnově pohledu primárně nositeli estetického významu, ale mají důležitou funkci i pro poznání dobové mentality a kulturně politických souvislostí. Nemáme tedy před sebou klasickou literárněhistorickou monografii, ale práci spíše kulturně historickou, v níž je na jednotlivých osobnostech představen vývoj katolických literárních aktivit a snah.

Katolicita jako estetické kritérium

Tak jako v předchozím svazku i zde autor zasazuje literární dění do rozsáhlého kulturně historického a politického kontextu, v němž se snaží specifikovat a definovat linii literatury katolické. Je možné vnímat katolicitu jako estetické kritérium, jímž lze poměřovat hodnotu literárního díla, nebo je katolictví pouhou ideovou intencí, danou autorovou příslušností ke katolické církvi? – klade si otázku M. C. Putna. V předchozím svazku zdůrazňoval, že je pro něho podstatným „východiskem subjektivní prožitek, a nikoli objektivně, z vnějšku přicházející nauka“; v současné práci je tento existenciální rozměr náboženské víry ještě zvýrazněn. U řady osobností, s nimiž se setkáváme, je katolictví pojato spíše jako „příznak, nikoli podstata“, proto se zde uvažuje i obecně o spirituální tvorbě, například u básníků typu Františka Halase, Vladimíra Holana či Viléma Závady. Bezmála dvě stě úvodních stran je věnováno pohledu na katolickou literaturu v evropsko-americkém prostoru, na různé modely náboženského a společenského vývoje v Evropě i USA. Emblémem zápasu o novou tvář českého katolictví po roce 1918 se stalo v Putnově pohledu stržení mariánského sloupu. „Odpad od Říma“, vznik Církve československé, Masarykovo pojetí humanity, Peroutkův a Čapkův liberalismus, politické projekce katolictví v Čsl. straně lidové – to jsou ty nejzákladnější milníky prostoru, v němž se vytvářela nová podoba české katolické literatury. Její vývoj, kompatibilní s vývojem politickým, Putna velmi podrobně sleduje a analyzuje, tak jak se zrcadlil především v díle Jaroslava Durycha, jemuž věnoval nejrozsáhlejší kapitolu své práce.

Klíčová osobnost české katolické literatury

Jaroslav Durych, magnus parens české katolické literatury, představuje svým dílem – zejména však neobyčejně rozsáhlou publicistikou – jakousi matrici vztahů mezi katolickou intelektualitou a prvorepublikovou realitou. Všechna velká témata evropské katolické literatury i katolického myšlení – od estetických názorů na moderní umění, sociální otázku i reformu liberální demokracie – jsou víceméně obsaženy v Durychově díle; jeho osobnost je zřetelným průsečíkem většiny střetů mezi katolicismem, liberalismem i komunismem, proto mu Putna zcela oprávněně věnoval takovou pozornost; durychovský portrét také patří k interpretačním vrcholům celé práce. V jisté souvislosti s Durychovým pobytem v Olomouci se Putna také zahleděl kriticky na olomoucké dominikánské centrum patřící v meziválečném Československu k nejvýznamnějším střediskům katolického intelektuálního života. K zakladatelským osobnostem tohoto okruhu patřili S. M. Braito, R. Dacík, M. Habáň, D. Pecka a další, jež Putna portrétuje s ironickým nadhledem jako typické představitele předkoncilního katolického dogmatismu; zejména se zde dotýká vpravdě nešťastného sporu o uměleckou hodnotu románu Karla Schulze Kámen a bolest. Putnův vyhrocený kriticismus vůči S. M. Braitovi a spol. se mi nejeví dvakrát spravedlivý, nepřihlíží k rozsáhlým dominikánským nakladatelským a organizačním aktivitám, které působily významným způsobem na rozvoj české katolické literatury. M. C. Putna se explicitně hlásí k personalismu, proto se ve své práci metodologicky opírá především o analýzu jednotlivých osobností, z jejichž souhrnu posléze odvozuje ráz doby a podobu soudobé literární reflexe. S encyklopedickou důkladností jsme seznámeni s bezpočtem méně i více významných autorů, v jejichž díle autor nachází katolicko-spirituální rozměr. Nalézáme zde obšírný exkurz pekařovský, osobnostní profil Arne Nováka, Karla Schwarzenberga, Zdeňka Kalisty a velmi obsáhlý vhled do dějin českého regionalismu (ruralismu), právem vnímaného coby nezanedbatelná součást katolické literatury.

Některá úskalí interpretační originality

Autorova personalistická metoda, konkretizující dění literatury na jednotlivých osobnostech, umožnila vznik řadě vynikajících portrétů představitelů katolické literatury. Nejen ti nejvýznamnější z nich, jako byli Jaroslav Durych, Jan Čep, Bedřich Fučík, Miloš Dvořák, Albert Vyskočil, Vladimír Vokolek a další, ale i méně známí literáti a publicisté (Ladislav Jedlička, J. K. Miklík, Bohumil Lifka, Břetislav Štorm a další) získali v Putnových interpretacích často objevnou naléhavost upozorňující na jejich nezanedbatelné místo v této literární oblasti. U Putny je stále viditelná snaha interpretovat portrétovanou osobnost pokud možno nově, pod jeho osobitým zorným úhlem. Tam, kde má novost jeho pohledu opodstatnění, odkrývá u některých autorů nové životopisné i tvůrčí polohy (antické aluze u Josefa Kostohryze či Vladimíra Vokolka, osobnostní vývoj u Františka Hrubína). Tam však, kde chce manifestovat novost svého pohledu za každou cenu, dochází leckdy k problematickému posunu. Do očí bijící je to například při interpretaci básnického díla Bohuslava Reynka. Zde hraje Putna jakousi podivnou hru s pojmem „konverze“. Celoživotně hluboce věřící básník těžko mohl prožívat „hluboké štěstí konvertity“. K čemu měl tento ne už nejmladší básník konvertovat? Pouze se prohluboval a zniterňoval jeho náboženský prožitek, mířící k mystické zámlce, zakrývající tajemství veškerého bytí. Právě tato cesta vedla B. Reynka k výrazovému minimalismu patrně víc než možná četba čínské poezie, jak se domnívá Putna, nemluvě o ruských aluzích. Právě nad Reynkovým dílem se mi vyjevilo velmi zřetelně ono nebezpečí interpretační originality za každou cenu, která Putnu někdy ohrožuje. Samozřejmě při tak obsáhlém výčtu osobností má autor právo na jistou rozkolísanost pohledu, jak jsme to viděli právě při interpretaci Reynkova díla. Podstatnějším a nepochopitelnějším se mi jeví literárněhistorické faux pas, jehož se Putna dopustil při setkání s tak významným katolickým básníkem, jakým je Zdeněk Rotrekl, který vydal do roku 1945 dvě básnické sbírky a jemuž autor věnoval pouhé tři řádky(!). Tíha válečného ohrožení národa vnesla do české poezie řadu náboženských prvků, aniž šlo konfesně o katolické básníky (Vladimír Holan, František Halas, František Hrubín, Vilém Závada a další). M. C. Putna v těchto souvislostech volí termín „spirituální literatura“, i když si je vědom, že „zdaleka ne každá spirituální literatura je katolická“. Takto zkoumá náboženské motivy u básníků nejrůznější orientace (počínaje Josefem Palivcem a konče Kamilem Bednářem a Jiřím Ortenem), kdy leckdy balancuje na hraně mezi neobyčejně široce pojatou křesťanskou spiritualitou a tradičními toposy křesťanské provenience; nicméně u nejednoho z těchto básníků (V. Holan, F. Hrubín, V. Závada) odhaluje skutečné náboženské kořeny jejich existenciálního tázání.

Mimořádná syntetická práce

Máme před sebou nesmírně rozsáhlou práci, jaká nemá v naší literárněvědné produkci obdoby, v níž je s encyklopedickou důkladností zaznamenán bezmála každý sebenepatrnější příznak katolicity v českém literárním prostoru. Putna vnímá literaturu přirozeně jako autonomní estetický objekt, ale zároveň jako výraz či odraz určité ideové orientace, v tomto případě katolictví – takový je základní úhel pohledu, s nímž hledí na literaturu. A jeho pohled často přesahuje nejen časový horizont sledovaného období, ale v řadě interakcí se dotýká oblasti filozofické, teologické i politologické, čímž rozhodně přesahuje rámec literárněhistorického diskurzu; spíše bychom mohli tuto knihu žánrově zařadit do oblasti tzv. kulturních studií. Vzhledem k rozsahu díla a šířce autorského záběru nelze v práci nenalézt místa, kde zvítězila autorova snaha po originalitě nad interpretační přiměřeností či kde jistá nahodilost výběru mohla poněkud zkreslit vývojové souvislosti. V žádném případě však nemohou tyto výhrady – k celku práce nepříliš podstatné – oslabit význam tohoto díla, v němž Martin C. Putna vytvořil mimořádnou syntetickou práci a shromáždil nepřeberné množství poznatků o jedné nepříliš známé oblasti české literatury 20. století. Pro veškeré budoucí bádání bude tato kniha nepřekročitelná a neopominutelná.