Nově

Tříleté období, kdy byl Martin C. Putna ředitelem Knihovny Václava Havla, završil tento literární historik knihou Václav Havel: duchovní portrét v rámu české kultury 20. století. Jde nepochybně o dílo významné už proto, že pojednává o osobnosti V. Havla, kterou zná v Čechách skutečně každý a každý má na ni nějaký názor. I proto se už ke knize vyjadřovali velmi odlišně zaměření recenzenti a z velmi různorodých úhlů pohledu (viz www.mcputna.cz ): přivítali ji E. Kantůrková, E. Kohák (ten v knize hledá klíč k české „tragédií posledních dvaceti let“, kdy prý „konsenzus závisti a nenávisti vytlačil konsenzus pravdy a lásky“), či Matěj Stropnický, který navzdory svému mladickému levicovému radikalismu v Havlovi díky Putnově knize našel „spojence v táboře nepřítele“. Mně nejbližší je recenze Jiřího Peňáse, který při svém čtení zvýraznil důležitou úlohu Tolkienova Pána prstenů, což bylo nejen zásadní dílo pro Kampademii, jež Havla rozhodujícím způsobem ovlivňovala v období normalizace, ale v jehož duchu se dá pojmout i Havlův další osud. Po nástupu na Hrad se Havel stal „majitelem prstenu, který se však promění v jeho prokletí. Každá moc vysává: otázkou není jestli, ale nakolik. Havel se svou duchovní vizí ztroskotal, ale i po tom ztroskotání tu zůstalo mnoho hodnot, ze kterých budou čerpat další generace.“

Jen na okraj tohoto politicko-společenského kontextu Putnovy knihy chci doplnit, že vrcholí ambiciózním pokusem o sklenutí jakéhosi naddějinného oblouku, spojujícího Havla s Karlem IV. a T. G. Masarykem (připojme, že ti tři se také umístili na prvních třech místech v anketě Největší Čech). Podle Putny je ztroskotání Havlova snu o duchovním státě třetím ztroskotáním „českého snu“. V obou předchozích případech však „i po ztroskotání zůstalo mnoho, velmi mnoho hodnot, ze kterých mohly žít i další generace – a musely z toho žít, vzhledem k tomu, že to, co přišlo po ztroskotání Karlova a Masarykova VELKÉHO snu, bylo MALÉ. A tak se děje i potřetí.“ Patos těchto řádek je úctyhodný, přesto ale musím připojit svoji skeptickou poznámku: Karel IV. možná přispěl ke vzniku husitství, jehož kulturní následky byly vskutku strašlivé, svou podporou politické a finanční moci církve; a ptát se můžeme i na to, zda se Masaryk (místo prosazování fikce o jednom československém národě) nemohl zasadit o autonomii Slovenska a vychovat svého syna tak, aby v okamžicích krize demokracie nedělal věci, které nahrají komunistům… I když ani já nesouhlasím s většinou postojů V. Klause, kterého prostě za svého prezidenta nepovažuji, srovnávat dobu po Havlově opuštění prezidentské funkce s řáděním husitů a totalitních režimů (či to, že by dnes vládl „konsenzus závisti a nenávisti“, jak z knihy vyvozuje Kohák) je přeci jen přehnaně pesimistické a téměř nevkusné (a i když se mne autor na názor neptal, odvážím se napsat, že více by knize podle mého ryze soukromého mínění slušel závěr, kterým končí svoji recenzi Peňás).

Ještě zrekapituluji, že Putnově knize předcházelo mnoho přípravných rozhovorů, z nichž některé vyšly knižně rovněž v Knihovně Václava Havla. Především je však třeba uvést brožuru Spiritualita Václava Havla. České a americké kontexty, která již obsahuje hlavní Putnovy teze, jež pak nová kniha dále rozvíjí a doplňuje. Jelikož jsem o starší brožuře už velmi pochvalně psal, nechci zde opakovat už řečené. Především se tedy zaměřím na to, co není ve starší recenzi a co myslím v reakcích na Putnovu novou knihu ještě nebylo dost zdůrazněno. Čtenář v ní nenajde žádný systematický výklad Havlových her či esejí, spíše jde o řadu exkursů do velmi odlišných myšlenkových světů, které postupně Havla formovaly. Jak ale Putna konstatuje, v 70. a 80 letech se Havel nepodílel na snahách modernizovat marxismus, ani na snahách modernizovat dílo Masarykovo nebo křesťanství, ani na dialogu křesťanů s marxisty, ale se zástupci všech těchto směrů se setkával a byl pod jejich vlivem. A je to právě programová nezakotvenost a široce chápaná interdisciplinarita propojující vědu, náboženství a umění, kterou Putna u Havla stále zdůrazňuje. Že se přitom snaží nacházet či konstruovat kontinuitu mezi duchovními sklony Havlova děda, otce a jím samotným, dodává knize jasnost a logiku, ale jedná se vlastně jen o sofistikovanou výkladovou konstrukci, která si přímo žádá, aby autor tyto vlivy možná trochu přeceňoval.

Putna tedy vede myšlenkovou linii od dědečka Vácslava Havla, nadšeného spiritisty, k čemuž přispěla jeho známost se svéráznou myslitelkou Annou Pammrovou, přes otce Václava M. Havla, zednáře a sympatizanta americké unitářské církve, která byla též církví Charlotty Masarykové, až ke Kampademii či Foru 2000, kde se podle Putny Havel „snaží podobně jako jeho otec v zednářské lóži dobrat v neoficiálním společenství nejlepších mozků řešení problémů doby“. Podle Putny přitom spiritismus se svým důrazem na životosprávu vyznával vědeckost jako jednu z nejvyšších hodnotových kategorií, totiž vyznával „jinou vědu“, chtějící doplnit a překonat vědu novověkou. Přitom naznačuje, že právě tento esoterismus mohl být oním moderním či vědeckým náboženstvím, po kterém volali američtí unitáři, Jefferson a Masaryk, a proto mohlo v životní praxi V. M. Havla obojí koexistovat. To, že se pak Václav Havel otevřel synkretickému myšlení Kampademie, v níž byl významnou postavou jeho bratr Ivan M. Havel, bylo podle Putny přirozené: „v úsilí o interdisciplinární a intersvětonázorovou celistvost, o kombinování vědeckosti a náboženskosti, mohl vidět přirozené pokračování a rozvinutí oné tradice, kterou zdědil v linii T. G. Masaryk – V. M. Havel“. Toto pokračování a rozvinutí je přitom podle Putny zdůvodnitelné i „reálně“, historicky: Kalifornie „nové vědy“ a New Age je, historicky vzato, skutečně jedním z rozvinutí oné myšlenkové tradice, která začíná v Nové Anglii unitářů a transcendentalistů. To „nové“, co k Havlovi přichází skrze Kalifornii-Kampademii, je tudíž podle Putny pokračováním toho „starého“, co zdědil od Masaryka a od otce. Jakési sklony k „duchařství“ se přitom Putna snaží, překvapivě, odvážně a pro někoho snad ne zcela přesvědčivě, najít i třeba u Jana Patočky a jeho pojmu „duchovní člověk“, u kterého český filozof přiznal, že to „zní nějak duchařsky“, k čemuž Putna dodává, že Patočka ani sám netušil, „na jak správnou stopu“ tím uváděl badatele o Havlovi.

Putna si ovšem všímá i drobnějších „interdisciplinárních“ stop. Kupříkladu Havlova matka Božena Havlová, která vystudovala dějiny umění, vytvořila obrazové didaktické cykly Abeceda a Věda, hlavní část druhého z cyklů přitom podle Putny příznačně tvoří astronomická témata. To je pro autora další důkaz toho, že umění a věda „jsou v havlovském světě propojeny“, v rámci vědy náleží největší pozornost výzkumu kosmu – té oblasti, v níž hraničí věda s filozofickými a náboženskými otázkami. Nemůže přitom vynechat už zmiňovaného Havlova bratra Ivana, který mu poskytl několik konkrétních podnětů pro jeho umělecké dílo: Putna přímo píše o tvůrčí komunikaci mezi bratry, kdy bratr-vědec, který je současně „amatérský“ literát, poskytuje bratrovi-literátovi, který se současně „amatérsky“ zajímá o vědu, vědecký materiál pro jeho literární dílo. Podobně tomu ostatně bylo ve vztahu u Josefa Čapka k bratrovi Karlovi, právě J. Čapkovi přitom Havel věnoval prý vůbec nejrozsáhlejší literárněhistorickou esej, která podle Putny nese nepřehlédnutelné rysy autoportrétu: jde o portrét tvůrčí osobnosti, která se „realizuje v rozmanitých žánrech“, přitom si ovšem zachovává vnitřní jednotu, tato jednota tkví v jednotě osobnosti a „jejího duchovní zápasu o sebevyjádření a identitu“.

Co se ovšem týká dnešní situace, jako vskutku podnětnou a v nejširším slova smyslu interdisciplinární osobnost vnímám ani ne tak Václava Havla jako Ivana M. Havla, ač ho obecná veřejnost zná v protikladu k jeho bratrovi jen minimálně. S výjimkou publikace Transdisciplinární gratulovník k 60. narozeninám Ivana M. Havla o něm také zatím neexistuje zásadní literatura. Ale může mi být útěchou, že rodinné zázemí i Kampademie popsané v Putnově knize jsou bezesporu rovnocenně také zázemím Ivanovým, a tak portrét Václava H. do jisté míry přináší i portrét jeho pro mnohé nenápadného, ale o to pozoruhodnějšího bratra.