Nově

Vrátil jsem se z Indie a dozajista budu o zažitém psát. Dozajista to však nebude o „hlubokém vhledu“ a „mystickém pochopení“, jak velí klišé indopisů našeho esoterického věku. Nic o tom, jak jsem konečně prohlédl, kterak je to vyprahlé západnictví i to racionalistické křesťanství nicotné proti oceánu indického duchovna. Psát budu, až přijde pravý čas. Nyní jen špetku o návratu – svého druhu „mystickém“.

Letadlo z Dubaje je traumatizující způsob znovushledání s českým živlem a češtinou, jsou-li reprezentovány nařvanými bohatci, vracejícími se z dubajských kasin a golfových hřišť a vykřikujícími od svých obrazovek „Tý vole, to je píčovina!“ Hledaje v nabídce své obrazovky akustickou záchranu, narazil jsem na kanál, zasvěcený Bachovi. Byla tu i kantáta Ich habe genug – Mám dost. Mluvčím kantáty je prorok Simeon, jenž ve svém stáří uzřel narozeného Mesiáše, a proto říká Hospodinu „mám dost“. Ne „už jsem vším otráven“, ale „naplnil jsem poslání svého života“. Po indicku by se řeklo: Svou dharmu. Poslední část meditativní kantáty se pak náhle rozjede a roztančí v téměř valčíkovém rytmu na šokující text: Ich freue mich auf meinen Tod – Těším se na svou smrt. - Proč? Protože budu se svým Spasitelem.

Když se tak deset tisíc metrů nad zemí ozývalo veselé „Těším se na svou smrt“ – pomyslel jsem, jak je milé, že letecké společnosti nevychytají své služby do všech detailů a že se právě tady, v této situaci, může ozvat něco tak protikladného k modernímu vyceněnému optimismu, ke kultu věčného mládí a pseudověčného života, stráveného nejlépe na golfu a v kasinu. A pomyslel jsem, jak je milé si připomenout, že ačkoliv Východ bezpochyby má své mystické hlubiny – ty skutečné, nejen ty nastražené na naivní západní esoteriky - , Západ se v této oblasti věru nemá zač stydět. Jen se umět pořádně podívat. Někdy i na obrazovku v letadle.