Nově

„Jediný den v roce, kdy se stydím za to, že jsem homosexuál, je den gay hrdosti.“ Tímto výrokem shrnuje americký literární kritik Bruce Bawer pocity mnoha lidí, v jejichž jménu se průvody gay hrdosti (anglicky „gay pride“) konají. Natřásající se transvestité v cirkusových róbách, polonazí kulturisté ověšení řetězy, všudypřítomná sexuální symbolika – toto má být veřejná prezentace niterné identity, k níž se také hlásím...? Jenže, jak pokračuje Bawer ve svém výkladu a jak ukazují hlubší historické souvislosti i konkrétní zkušenost s původními, americkými průvody gay hrdosti – není to tak prosté.

Za prvé, způsob, jakým média o průvodech referují, neodpovídá tomu, jak dny gay hrdosti doopravdy probíhají. Je přirozené, že pro fotografy a kameramany jsou daleko nejatraktivnější právě ony provokativní momenty, ony masky, polonaháči a ostentativně se líbající páry. Jenomže, jak jsem sám v USA zažil – když jsem se šel s velkou nedůvěrou na jeden průvod podívat - a jak potvrzují svědectví dlouholetých účastníků takovýchto akcí, karnevalové elementy tvoří vlastně jen malou část průvodů. Mnohem větší část je zcela civilní, „občanská“. Ulicemi New Yorku či Bostonu pochodují především všemožné gay a lesbické spolky, sdružující různé národní komunity, zaměstnance velkých podniků (včetně nemocnic a škol), seniory či rodiče a samozřejmě také církve. Liberální americké církve i synagogy vysílají do průvodů své delegace, aby daly najevo, že ne všechny náboženské organizace jsou homofobní. Ostatně, k doprovodným programům dnů gay hrdosti patří vedle koncertů, workshopů, výstav, literárních čtení či akcí pro děti také bohoslužby. V průvodu samotném (a rovněž v rozdávaných letácích) se pak objevují i témata, která nesouvisejí přímo s životem homosexuálů, ale s jinými tématy občanského aktivismu – s mírovým hnutím, ekologií či ochranou zvířat. Pokud pak jde o ony masky a polonaháče – ano, někteří homosexuálové se v této podobě předvádějí. Ne protože by tak toužili chodit vymódění každý den a celý život. Proto však, že gay průvod je také karnevalem. A ke karnevalu přece již od středověku patří převlékání, provokování a porušování všech hranic.

Od protestu ke karnevalu

Za druhé, dny gay hrdosti vůbec nezačaly jako karneval. Začaly na sklonku šedesátých let jako výraz hnutí homosexuálů za svobodu a rovnoprávnost. Po staletích pronásledování, upalování, věznění, násilného léčení, policejního vydírání, vyhazovů z práce a z bytu, vytlačování na okraj společnosti či budování kariér jen za cenu lživého dvojího života, po desetiletích zdvořilého aktivismu se homosexuálové vzbouřili a začali hlučně demonstrovat za možnost žít život v pravdě. Inspirací jim bylo hnutí amerických černochů. Vůdce hnutí, „Martin Luther King“, se našel po několika letech v osobě sanfranciského komunálního politika Harveye Milka. A i tento „Martin Luther King“ byl zavražděn - a mimochodem, jeho vrah Dan White byl svědomitý katolík a národovec...

Během necelého půlstoletí dosáhlo gay hnutí v západním světě obrovských úspěchů. Snad ještě více než o všechny zákony o legitimních svazcích jde o proměnu mentality. V západní Evropě už není velkým problémem, aby byl otevřený homosexuál ministrem či primátorem. Průvody gay hrdosti tudíž pozvolna ztrácejí protestní politický náboj a stávají se spíš velkolepou zábavnou akcí, i s oněmi kontroverzními karnevalovými prvky. Současně jsou však připomenutím že tu homosexuálové všude ve společnosti, jako její jindy „neviditelná“ součást, jsou. Jak píše americký publicista Andrew Sullivan: „My JSME vaše armáda, bojovali jsme ve vašich válkách a chránili vaše domovy. My JSME vaši podnikatelé, kteří vybudovali a udrželi tuto ekonomiku, pro homosexuály stejně jako pro heterosexuály. My JSME vaši učitelé; my jsme vybudovali vaše univerzity a školili vaše vědce. My JSME vaši občanští vůdci, vaši kněží a rabíni, vaši spisovatelé a vynálezci, vaše sportovní idoly a vaši baviči. Od ničeho nás neochraňujte, ale jednejte s námi tak, jako s jakýmkoliv heterosexuálem.“

Jenže svět není jen Západ. Docela jinak vypadají pokusy o gay průvody v zemích, které dosud touto změnou mentality neprošly. V Moskvě, Bělehradu či Bratislavě nejde o pokojnou manifestaci, natož o zábavu. Jde obvykle o konfrontaci skupinek gay aktivistů s jejich odpůrci z řad „náboženské“ a „národovecké“ pravice. Když se skupina českých aktivistů rozhodla uspořádat první pražský průvod hrdosti – počítala s tím, že půjde o „západní“ typ, tedy pokojný a zábavný, nekonfliktní a neprotestní. Dění posledních dní však ukazuje, že někteří by Prahu viděli nikoliv po boku New Yorku a Berlína, nýbrž Moskvy a Bělehradu. Tím ovšem první pražská pride nabývá nečekaného politického významu nejen pro homosexuály a jejich přátele, ale pro celou společnost. I přes ty růžové transvestity a ořetězené kulturisty.