Nově

Lidovky psaly o sladkém životě Rusů v současné Čechii. I rozpomněl jsem se na jiné Rusy v Čechách a na Moravě – na ruské uprchlíky, které z vlasti vyhnal bolševický puč a které k nám pozval Masaryk. Pravda, pozval, i pomoc jim poskytl. Ale stejně byl život předválečných ruských exulantů spíš hořký, jak už je domov exulantů, kteří museli opustit vše.

A jak tak pozoruji „blaženou izolaci“, jíž se ruští bohatci u nás obklopují, rozpomněl jsem se i na to, kolik Rusů z předválečné emigrace uchopilo Čechy nejen jako místo dočasného útočiště, ale i jako svou druhou vlast, od které něco berou – a něco jí dávají. Rozpomněl jsem se na Romana Jakobsona a další vědce, kteří s českými kolegy spoluvedli Pražský lingvistický kroužek. Rozpomněl jsem se na literáty z exulantských rodin, kteří vstoupili do české kultury, jako prozaik Nikolaj Terlecký, kritik Sergej Machonin či novinář Vladimír Bystrov. Na nedávno zesnulého pana Bystrova rozpomněl jsem se zvláště, neboť on to byl, kdo z nepaměti dějin vytahoval fakta o tom, jak ruská sovětská říše učinila život svých krajanů ještě daleko hořčejším – často až k přehořké smrti v Gulagu - , když Čechii roku 1945 vojensky obsadila.

A rozpomněl jsem se i na jednoho z Rusů, kteří už tehdy toužili po sladkém životě – na Valerije Vilinského. Německá slavistka Anne Hultsch vydala letos o této donedávna záhadné postavě monografii Ein Russe in der Tschechoslowakei. Kniha je to formou důkladná, obsahem šokující. Ukazuje totiž, jak Valerij Vilinskij, v meziválečném Československu známý publicista, autor vlídné knihy Rus se dívá na ČSR, propagátor katolicko-pravoslavného sbližování atd. atd., zatoužil po „sladkém životě“, po moci a penězích – a dal se kvůli tomu do služeb gestapa a poté komunistické tajné policie. A z toho plyne poučení nejen ruské: Běda duši toho, kdo hořkost svou podvodně nabytým cukrem zaháněti zatouží!