Nově

Teplý a zároveň deštivý večer, středa 9. června, kdy se barokní refektář dominikánského kláštera u sv. Jiljí v Praze zaplnil do posledního místa těmi, co se přišli zúčastnit prezentace nové knihy literárního historika doc. Martina C. Putny, která vyšla pod názvem: "Česká katolická literatura 1918-1945". Setkání, pod malebnými freskami dominikánských světců, které moderoval editor Martin Bedřich, redaktor revue Salve, úvodním slovem zahájil pražský arcibiskup Mons. Dominik Duka O.P. Erudované i vtipné Putnovo vystoupení bylo doplňováno uměleckým přednesem z tvorby českých katolických klasiků v podání Aleše Rolečka. V závěru vystoupil i hostitel, provinciál P. Benedikt Mohelník O.P. a pozval všechny přítomné na slavnostní přípitek.

Během setkání si Putna položil otázku: "proč česká katolická literatura nepřekročila hranice našeho státu a zůstala tak trochu provinciální. Stalo se tak z důvodů jazykových anebo nedokázala dostatečně oslovit? Ztěží by někdo z dosavadních autorů mohl nyní vystoupit na světové literární nebe, ale mohlo by se stát, že dojde k objevení tvorby nějakého málo probádaného spisovatele, jako např. břevnovského obláta Jindřicha Lipanského, který žil v Brazílii anebo Bohdana Chudoby ze Španělska...". Budeme se těšit, že z našeho národa vzejdou nové nadějné osobnosti, které se objeví ve třetím Putnově díle, ve kterém zmapuje českou katolickou literaturu od roku 1945 až do současnosti. Tak tedy litr čaje, modlitbu ranního latinského breviáře a ticho, tolik potřebné ke psaní. I když Putna zakončil večerní setkání slovy: "na věčnosti nebudeme tázáni, jak tlusté jsme napsali knihy, ale na úplné jiné věci ...", přesto jeho tvorba má neobyčejný význam pro naši literární historii a je plně v evangelním duchu rozmnožených hřiven, ze kterých budeme sládat účty před Pánem.

A protože Martin C. Putna je nepřehlédnutelnou osobností v naší kultuře, položil jsem mu několik otázek:

V roce 1987 jste konvertoval. Co na to mělo rozhodující vliv?

Jako asi u leckoho, i u mě tehdy byly smíšeny motivy náboženské a politicko-protestní. Náboženské, zdá se, přetrvaly i poté, co pominuly ty politické.

Uvažoval jste o myšlence státi se knězem či řeholníkem?

Každý katolický mládenec aspoň chvíli uvažuje.

Co Vám připadá v dnešní katolické kultuře málo kulturní?

Jde o to, co to je katolická kultura. Moje knihy pracují s definicí spíš sociologickou: Je to část kultury, která je přímo vázána na prostředí katolické menšiny (ať už je jakkoliv velká) uvnitř protestantské nebo dnes spíš sekulární společnosti. V tom smyslu je katolická kultura produktem 19. století, kdy se v evropských zemích i v Americe dosti jasně – a dobrovolně a hrdě – ohraničila „katolická ghetta“, ne sice jako čtvrtě, ale jako „paralelní společnosti“ napříč běžnou společností. Jenže tohle dělení už právě dnes příliš neplatí. Člověk je současně katolíkem a současně členem mnoha jiných komunit, vymezených různými typy zájmů a sebedefinic regionálních a kulturních a sportovních a nevímjakých. Čas, kdy se katolík rodil v katolické porodnici, chodil do katolické školy, pracoval v katolickém družstvu, v katolickém spolku si našel manželku a nakonec ulehl na katolickém hřbitově, jsou pryč. Hledáme-li výrazné tvůrce, jejichž dílo má nějaký silný duchovní náboj – obvykle je nenajdeme v příliš velké blízkosti církevní struktury. A hledíme-li na to, co by se dnes odpovídalo dřívější katolické kultuře – musíme právě do bezprostřední blízkosti církevních struktur, a tam o kulturu jako takovou obvykle nejde. Doba, kdy církev najímala Michelangela na výzdobu papežské kaple a čerta se starala o jeho pravověří a jak plní nebo spíš neplní různá přikázání, protože ho najímala jako umělce a ne jako katechistu – ty doby jsou pryč. A na druhou stranu je otázkou, zda dnešní doba má nějaké Michelangely, které by církev mohla pozvat.

Jak vnímáte jako katolický literární historik naši současnou evropskou post-křesťanskou společnost?

Schází jí paměť, znalost vlastních tradic. Ti, kdo si ještě pamatují velké příběhy evropské kultury, kdo ještě vědí, proč Danta vodí po pekle zrovna Vergilius, kdo ještě rozumějí symbolům na budovách a náhrobcích, kdo ještě umějí přečíst nápisy u soch na Karlově mostě, mají obrovskou zodpovědnost. Musejí tu znalost dávat dál, učit a mluvit a psát, do omrzení, do ochraptění, do vymrskání hlasivek. Protože když přestaneme rozumět tomu, z čeho jsme vzešli – chopí se toho na jedné straně podvodní esoterici a la Dan Brown, kteří budou masám prodávat banální a prolhané pseudoduchovno, a na druhé straně různí katolikální fundamentalisté, kteří vykrádají evropské tradice zase jinak a vtahují je do své nechutné hry o společenskou moc.
Vy se zeptáte, k čemu je dnes komu vědět, proč Danta vodí Vergilius, a já na to – protože to je zosobnění kontinuity mezi antikou a křesťanstvím, a protože křesťanské zásvětí je ve středověku modelováno podle toho, jak ho popsal Vergilius v Aeneidě, a z Danta to jde do barokních písní o pekle a tak dále a tak dále, a to jsme my, ta kontinuita. Ztratíme-li ji, jsme ztraceni a můžeme si jít dát kafe v plastovém kelímku do stárbaksu, protože už je všechno jedno.

Považujete návrhy a myšlenky formulované v nedávném dopise prof. dr. Hanse Künga, adresovaného všem biskupům za možné úspěšné řešení problémů uvnitř římskokatolické církve? Vždyť i nekatolické církve, které nemají povinný celibát duchovních, udílejí kněžské svěcení ženám, dovolují rozvedeným nový církevní sňatek anebo žehnají párům s jinou sexuální orientací, atd., nijak nerostou v počtu členů ani nejsou společensky více viditelné, možná spíše naopak. Nemá tato evropská a severoamerická krize náboženství daleko hlubší kořeny?

Z celé té současné krize jsem strašně smutný a moc se mi nechce o tom mluvit. Ale když jinak nedáte: Küng a jiní říkají – něco strašného se stalo, pojďme se vážně ptát, zda to není znamení času, jež bychom neměli přeslechnout. Ratzinger a jiní říkají – něco strašného se možná stalo, ale my jedeme dál ve stejných kolejích, jako by se nic nestalo.

Jak hodnotíte úroveň kázání a řečnického projevu u katolických kněží? Domníváte se, že promluvy protestantských duchovních jsou v průměru na vyšší úrovni?

Vždycky mě potěší a osvěží návštěva v protestantském sboru. Ale za prvé nemám zas tak velký přehled, za druhé to může být efekt sousedových švestek, které nám připadají sladší než ty naše. – Ale ovšem, pravda je i to, že v protestantské tradici je na kázání slova daleko větší důraz než v katolické. Katolický kněz koneckonců nemusí umět kázat, protože to hlavní se děje ex opere operato. Synové básníka Bohuslava Reynka vzpomínají, jak jejich otec chodíval raději na ranní mši – protože byla bez kázání. On chtěl mši a ne nějaké řeči.

Co se Vám nejvíce líbí anebo nelíbí na současném pontifikátu papeže Benedikta XVI.?

Je asi nejlepším důkazem, že by papežství mělo směřovat spíše k modelu symbolického prvku jednoty církve napříč národy i staletími než k modelu úředního centra administrativní moci. Jako s tou mší: Aby bylo vlastně tak trochu jedno, kdo zrovna funkci papeže zastává. Aby církev nebyla tak závislá na teologických názorech, vkusech a povahových vlastnostech jedné osobnosti.

Čím se výrazně odlišuje ve své službě nový primas český Mons. Dominik Duka O.P. od svého předchůdce?

Miloslav Vlk vstoupil jako první „pokomunistický“ arcibiskup do situace, která byla nová a nevyzkoušená a asi málokdo tehdy tušil, jak nesmírně těžké to bude. Dominik Duka už mnohem více ví, co to obnáší a co všechno nejde. To je skvělá startovní čára.

Podaří se "Vašemu kolegovi arcibiskupovi", jak jste jej nazval při prezentaci Vaší nové knihy, získat ztracený kredit církve v naší společnosti?

Dominik Duka má vzhledem ke své konsensuální komunikační strategii šanci učinit leccos. Ale zázraky očekáváme od světců, nikoliv od arcibiskupů.

Přední český filozof a biolog Prof. RNDr. PhDr. Zdeněk Neubauer, CSc Vás nazval "prorokem"... Jak tedy vidíte budoucnost české katolické literatury?

Ale on to slovo použil v jeho pravém, ne v tom vulgárním významu. Prorok není ten, kdo předvídá budoucnost. Prorok je ten, kdo hledí kriticky na současnost a varuje, k čemu by hříchy současnosti mohly vést. A ten text – doslov ke knize My poslední křesťané – končí větou: „Kdo je povolal? – Všichni jsme povoláni.“

Jaké autory považujete za přední současné české katolické spisovatele a básníky a čeho si u nich ceníte?

Jsou tu především dva žijící klasikové – Ivan Martin Jirous a Jiří Kuběna. Ti, kteří se nespokojili s tím, že budou tak nějak dělat dál to, co dělávali Deml a Durych a Zahradníček, ale šli svou zcela originální, neprošlapanou, místy neschůdnou cestou. Jsou tu zajímaví prozaici, kteří z katolické tradice vyšli, ale pak se vydali poněkud jinam – Václav Vokolek, Přemysl Rut, Jan Jandourek. Nicméně, i u nich zůstává zásadní ten katolický „vtisk“. Byla tu „reynkovská“ škola poezie devadesátých let – Petr Borkovec, Pavel Kolmačka, Miloš Doležal, Martin Josef Stöhr a jiní. U ještě další generaci zatím nic výrazného nevidím. Ale, přiznávám, ani ji nesleduji tak soustavně, neboť zkoumání minulosti si žádá člověka celého. K soustavnému čtení těch současných dojdu, až budu psát třetí díl České katolické literatury – budu-li živ a zdráv.

V čem knihovna bývalého prezidenta Václav Havla přispěje k rozvoji kultury našeho národa a jaké místo v tomto směru bude mít oblast duchovna?

Havel má ve svém díle také jistý duchovní rozměr, jistou spiritualitu. Je to ovšem spiritualita, který vychází z tradice Masarykovy „plaché zbožnosti“, z racionálního deismu amerických unitářů, ze zednářství a z dalších příbuzných tradic. Je to spíš „Bůh filosofů“ než „Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův“, abych parafrázoval Pascala. Ale s touto duchovní tradicí je třeba v českém prostředí počítat a brát ji vážně.

Pane docente, děkuji za rozhovor.

Autor rozhovoru Dr. Petr Živný - kněz, psycholog a psychoterapeut - žije a pracuje v Miláně a je korespondentem portálu ChristNet.cz v Itálii.