Nově

Tisk přinesl reportáž o tom, že jistý známý indický guru, působící také v Čechii, sexuálně používal některé z žen sobě oddaných. Guruovi oddaní rázně protestovali: Jak by mohl používat oddané ženy, vždyť je to světec!

Tato veteš NECHCE řešit otázku, jak to doopravdy bylo s oněmi ženami. Chce jen položit otázku: Kdo je to, co je to světec? Texty starých kultur napříč světem, od pozdně antických legend o křesťanských poustevnících až po kapitoly Mistra Čuanga o taoistických mudrcích, předvádějí množství forem svatosti. Jedno však je společné: Světec neví, že je světec. Světec odmítá, je-li označován jako světec. Světec prchá, je-li uctíván jako světec. Světec dokáže být i docela hrubý na lidi, kteří se k němu přibližují jako ke světci.

Kdo se ale nechává jako světec označovat a uctívat; kdo nechává své oddané věšet na zeď své obrázky; kdo vystupuje vůči oddaným jako neomylný, jako „ten, kdo vždycky ví lépe“; kdo neváhá využívat – zajisté zcela dobrovolné – fyzické práce svých oddaných pro své – zajisté zcela duchovní – blaho; kdo se usilovně uchází – zajisté prostřednictvím svých oddaných - o možnost řečnit na různých fórech globálních celebrit; ten, bez ohledu na to, co dělá či nedělá s oddanými ženami, asi bude jen docela obyčejný obchodník s náboženstvím. Přitom může poučeně pracovat s odkazy starých kultur a jejich posvátných textů, i může mít charisma a intuici. Ostatně, jinak by se mu obchod s jeho náboženstvím asi ani nedařil.

Vlastně vůbec nejde o jednoho indického gurua. V každém náboženství ten, kdo strpí a dokonce podporuje to, že je předmětem náboženské úcty; ten, kdo se nechává nazývat v jakékoliv souvislosti „svatým“, je buď obchodník s náboženstvím – nebo mu hrozí, že se z něj obchodník stane. Vzdorovat tomu dokáže právě a jedině světec.