Nově

Kniha Fašismus v českých zemích 1922-1945, kterou právě vydala Academia, neskýtá analýzu příčin a kontextu fašismu. To však nevadí, protože tu lze najít jinde, například v knize Ernsta Nolteho Fašismus ve své epoše. Neskýtá ani vysvětlení, proč některé osobnosti meziválečné české kultury pojímaly k fašismu jisté sympatie a jak z nich většinou zase střízlivěly. Ani to však nevadí, protože přesně o to jsem se sám pokusil v knize Česká katolická literatura 1918-1945. Monografie Ivo Pejčocha skýtá něco jiného: podrobný přehled všemožných stran, hnutí a spolků, které se tehdy k fašismu či k jiným variantám extrémní nacionální pravice hlásily.

A teprve tady začíná ta legrace. Přehlídka českých fašistů – to je dokonale groteskní panoptikum, přepestrá výkladní skříň bizarního vetešnictví: Ten Kamarádský akční výbor, ty Svatoplukovy národní gardy, ta Národopisná Morava, to Bílé bratrstvo, ten Svaz árijských mlynářů… Ti zhrzení „regulérní“ politici, ti všehoschopní avanturisté, ti neúspěšní podnikatelé, ti fetišističtí milovníci uniforem a odznaků, ti blouznitelé o panslovanské jednotě, ti „šlechtici“ s vymyšleným rodokmenem, ty železné babice… Nejzábavnější ze všeho jsou pokusy o konkrétní akce: Ta protipolská demonstrace na slovenské hranici, při které fašisté v horách zabloudili a žebřiňák je pak musel odvézt do hotelu… Ten puč, který si naplánoval řídící učitel v Rači a který měl začít obsazením četnické stanice ve Strakonicích…

Jak je sladké a snadné smát se českým fašounkům z minulosti – když už víme, jak dokonale byli ve své době neúspěšní. Ale – proč že vlastně byli tak neúspěšní? Protože český národ ve své většině osvědčil neochvějnou demokratičnost? Snad. Kéž by. Ale bezesporu hlavně proto, že jim chyběl skutečně silný český národní vůdce. A právě proto pohled na současné české fašounky není taková legrace. Ne že by byli méně panoptikální. Avšak, vůdce zdá se být připraven.