Nově

Smrt letos mocně kosila v řadách českých statečných. Na počátku roku pokosila Věru Jirousovou, a od té doby kosí a kosí. Ale ještě tu jest, to dobré zrno českého dvacátého století. Ještě tu jsou mezi námi: Političtí vězni padesátých let a chartisté sedmdesátých let. Exulanti, kteří ve svobodném světě na koleně vydávali české knížky a snažili se šířit informace o zemi, degradované na moskevskou gubernii (a mimochodem přitom uchovali češtinu v podobě čiřejší a vznešenější, než v jaké se mluvilo doma). Křesťané, kteří budovali skryté církevní struktury, kdyžtě bylo křesťanství na povrchu zakázáno nebo ohnuto (a mimochodem přitom vytvořili model nové, méně institucionální a více komunitní, ano, „domácí“ podoby církví – té, k níž se možná křesťanstvo dříve či později bude muset uchýlit, jak sčítání lidu jasně ukázalo).

Skoro se bojím říkat jména některých lidí, aby si jich kosa nevšimla (a mnohá neznám, a vděčně se je dozvídám z rozhlasového cyklu Příběhy dvacátého století). Někteří stále konají, seč mohou. Někteří už jen odpočívají po nesnadném životě. Ale i tak, i ti už zcela staří a vetší, i ti světu médií dočista neznámí, vydávají svědectví: Oni sami jsou svědectvím o tom, že statečnost byla možná. Svědectvím o tom, že dobro a zlo mohou být někdy sice složitě propleteny – ale ve své podstatě nejsou relativní, nejsou zaměnitelné.

Jsou svědectvím – a jsou pilíři paměti, stojícími v cestě vlnám zapomnění. Proto se nad každým skoseným pilířem radují ty síly, které by chtěly tuto paměť zahladit, neboť si přejí, aby byla jen přítomnost a budoucnost, která přece musí patřit jim – jim, rvavým a řvavým, úspěšným a usměvavým, hladce proplouvajícími bolševickým režimem, poté po revoluci včas naskočivšími na vlnu nových příležitostí a nyní si úspěšně osvojujícími jazyk nové ideologie, totiž obnoveného nacionalismu. Nedejme se mýlit jejich slzami. Jsou to slzy krokodýlí.