Nově

Na film Habemus papam – v českém převodu, zřejmě vyvolaném distributorskou obavou z divácké neznalosti ani nejznámějších latinských frází, Máme papeže - šli jsme čtyři. Pak jsme do noci diskutovali, popíjejíce víno, které ovšem nikdo z obavy z konzumentské neznalosti francouzštiny nenazývá Nový zámek papeže ani Nová papežská vinice. Zjistili jsme přitom, že jako kdybychom viděli čtyři různé filmy.

Syžet je stále týž – fiktivní příběh o tom, jak kardinálové zvolí papeže, který papežem být nechce. Váhá, rekapituluje svůj život – a nakonec, přes nátlak i prošení, přímo z ikonického svatopetrského balkónu, tváří v tvář jásajícím davům, odmítne, omluví se a odstoupí. Avšak, co chtěl režisér Nanni Moretti příběhem sdělit?

Jeden pravil, že ve filmu jde o zobrazení nelidskosti vatikánského aparátu, který chce performovat před médii i před davy na svatopetrském náměstí svoji ritualizovanou, bezchybnou dokonalost, svůj hladce běžící „božský stroj“ – i za cenu lží, podvodů a nátlaku. Druhý pravil, že jde naopak o zobrazení lidské stránky všech těch kardinálů a jiných hodnostářů – jejich slabosti, pošetilosti a někdy i hravosti; to, čím se vlastně mohou a mají jevit sympatičtí.

Třetí pravil, že jde o vzájemné zrcadlení duchovní a sekulární struktury: církev je jako divadlo, divadlo jako církev. Teologie jako psychoanalýza, psychoanalýza jako teologie. Obé má svou vznešenost i směšnost. Jde jen o to, kdo čemu věří. Čtvrtý pravil, že vůbec nejde o církev, ani o její konfrontaci s psychoanalýzou – že ty slouží jen jako efektní příležitost ukázat cosi obecného: Přetěžké rozhodování každého jednotlivce, co učiní se svým životem. Přetěžké odhodlávání říci NE k něčemu, co se jeví jako pocta, ale co může být břemenem nesnesitelným. A vůbec nejtěžší ohlížení zpět, za rozhodnutími, která už nejdou změnit.
A víno mlčelo.