Nově

Prý má Jakub Deml 50. výročí úmrtí, a je tedy třeba něco napsat. A mně mysl sklouzla ve vzpomínce k době, kdy měl Jakub Deml 30. výročí úmrtí, ale nikdo si příliš neuvědomoval, že je kvůli tomu třeba něco napsat – protože o Demlovi se psalo. Psalo a mluvilo a vášnivě polemizovalo proto, že česká kulturní obec tehdy vášnivě řešila, kdo vlastně ten Deml ve své pravé podstatě byl.

Génius lyrismu v próze! Grafoman, co naškrábal za život sto knížek o tom, že je génius lyrismu v próze! Vrchol české katolické literatury! Symbolista! Surrealista! Expresionista! Existencialista! Protiproudný osamělec! Autor „jediné knihy“, skryté za tisíci fragmentů a nahodilostí! Autor tisíců fragmentů a nahodilostí, které nemá smysl převádět do „jediné knihy“, neboť jejich půvab tkví v jejich bezprostřednosti! Opěvatel předmoderní stability „rodného kraje“! Nešťastník bloudící světem a marně se snažící se nějak ukotvit! Vzor katolického kněze, skoro světec! Starý nemrava, kterému se v domě střídaly ženské a deprese měl jen z toho, když ho nějaká nechtěla! Uskutečňovatel ideálu hlubokých duchovních přátelství, kterým obyčejní lidé nerozumějí! Chudák, který by celibát tak rád porušoval, kdyby mu to jen šlo! Odporný antisemita! Vzteklý spravedlivec, který slovo „Žid“ užíval jen jako metaforu! Zásadový antikomunista! Nezvalův mazánek, chráněný za stalinismu, zatímco jeho kolegy zavírali po desítkách!

A tak dále a tak jakoby donekonečna. Jenže to skončilo. Debaty o Demlovi, vedené v 90. letech, se zacyklily, vyčerpaly a umlkly. Vynořili se zase jiní autoři a jiná témata, vyvolávající nadšení, anebo polemiky. A muselo přijít jen to vnější, formální výročí, aby se „kauza Deml“ poněkud oživila. Co se však vlastně oživilo? Co zbývá z Demla po padesáti letech od jeho úmrtí? Co zbývá, když pominuly vášně a zůstala „jenom literatura“?

Zůstalo Demlovo svědectví o střetávání nesnadné osobní identity s ideologiemi a konvencemi. Konkrétní problémy církevní a politické a personální, které Deml řešil ve svých životních sporech a pak v knihách, jsou pro dnešek většinou už nesrozumitelné. Srozumitelný a výmluvný je však onen princip „stání na svém“, věrnosti sobě samému, svému vědomí a svědomí jakožto poslední instanci rozhodování. Současně však Demlovo rozhodování podle vnitřních popudů, vedoucí tak často k omylům a katastrofám, svědčí o tom, jak křehké a nebezpečné je toto „moderní“ spoléhání na individuální vědomí a svědomí.

Zůstalo Demlovo prvenství v psaní vlastního života coby knihy. V dnešní „blogosféře“ technika umožňuje každému nacancat o své každodennosti stovky stránek týdně, vystavovat je okamžitě světu – a dodatečně se rozhodovat, jestli by vlastně z blogů neměl zrobit „regulérní“ knihu. Demlovy ve své době tak unikátní Šlépěje byly vlastně „blogem“ avant la lettre. Lze jistě namítnout, že on byl přece génius, kdežto běžní blogoví cancalové jsou právě jen cancalové. Ale to víme až zpětně. Deml je výmluvný a hrozivý právě tím, jak ukazuje na relativitu a podmíněnost toho, čemu stále ještě říkáme „literární hodnota“.

Zůstává Demlovo volání po ukotvení v konkrétním místě, v „existenciálním domově“. Čím je planeta „zglobalizovanější“, tím více se v lidech ozývá potřeba lokální jistoty, útočiště, „Tasova“. Ale Demlův Tasov není něco, co jen tak jednoduše „jest“ a stačí to jen staromilsky opěvat. Demlův Tasov je místo nesnadné, ohrožující svého nekonformního obyvatele, a s průběh++em času i místo ohrožené vnějšími, a to zdaleka ne jen komunistickými mocnostmi. Demlův Tasov je místo, jež má pomoci od úzkosti, a současně úzkost vyvolává. A tím je univerzální – tím je podobenstvím o Tasovech, které si lidé dneška znovu a znovu budují.

Konečně, zůstává úkol. Úkol vydat Demla pořádně a pravdivě, celého a nezkresleného, s výšinami i propady, s genialitami i marginalitami, s výkřiky katolickými i sokolskými i antisemitskými i jakýmikoliv jinými. Tiskem občas proběhne připomenutí, že prý v rukopise odpočívá Dílo Jakuba Demla, kompletně připravené zvěčnělým Bedřichem Fučíkem a jeho spolupracovníky – a stesk na lakotné nakladatele, kteří je nechtějí převzít a tisknout. Pravda je jiná. Fučík, aktér předchozích kol sporů o Demla, připravil rozsáhlý, autorsky pojatý a svým způsobem důmyslný výbor z Demlova díla. Jednotlivé knihy a texty jsou v něm „rozstříhány“, popřesouvány a pospojovány ne podle intence autora, nýbrž podle představy editora, co je a co není důležité, co se má zvěčnit a co potlačit. Padesáté výročí Demlova úmrtí by tudíž mohlo být podnětem k odhození i této demlovské legendy – legendy o hotové edici Demlova díla – a k novému počátku práce na Demlovi. Práce, ve které už nepůjde o vášně a výklady, ale „jenom o literaturu“.