Nově

V edici Zlatý fond české kinematografie už vyšel na DVD i lecjaký toporný film pro pamětníky. Snad žádný případ ještě nebyl tak matoucí, jako je vydání filmu Františka Čápa Jan Cimbura z roku 1941.

Filmový Jan Cimbura mate za prvé proto, že se tváří být adaptací románu J. Š. Baara, toho klasického „selského mýtu“ o prostém chasníkovi, který zraje k moudrosti srdce a který jako by byl – v čase posunutým - mužským protějškem Němcové Babičky. Ve filmu však z literárního díla zbylo všechno nepodstatné a povrchní, hlavně krojovaný folklorismus. Román vrcholí hrdinovou šťastnou smrtí a radostným pohřbem (tomu říkám dobrý konec díla!) – film banálně, svatbou.

Za druhé, a to je ještě horší, nové zpřítomnění filmu mate tím, že v prezentaci na obalu mlčí o tom, co je ve filmu oproti románu navíc. To „navíc“ je totiž pogrom. V Baarově díle se sice motiv demoralizující židovské krčmy také objeví, ale jen jako nepatrná vlnka v románovém moři, odpovídající stereotypům vesnické prózy 19. století – a koneckonců i dobové venkovské realitě (mimochodem, v židovské krčmě v reálné Cimburově Putimi se narodila Kamila Stösslová, pozdější milenka Leoše Janáčka). Zato ve filmu motiv zmohutněl a vyvrcholil „velkolepou“ scénou pogromu. Macaté slovanské selky se rozhořčí, kterak jejich mužové u Žida propíjejí statky, i popadnou košťata a krčmu „vymetou“, sklenice rozmlátí a „židovskou cuchtu“ číšnici vyšlehají kopřivami. Dovětkem je potěšený závěr na starého Žida, který smutně odchází s ranečkem kamsi pryč… Film, připomínejme, se točil roku 1941, kdy si čeští Židé také už chystali své ranečky…

Kdo režiséru Čápovi, který věru nebyl žádným fašistou – rok předtím natočil Babičku s Terezií Brzkovou! - , vnutil tuto šílenou scénu, lze se jen dohadovat (vyzkoumal-li to někdo, budu vděčen za informaci). Když už se však ve filmu ocitla a když už je film vydáván ve Zlatém fondu, mělo být na obalu jasně řečeno: Pozor, jedovaté.