Nově

Česká země je už od patnáctého století zemí lidu dvojí víry. Římští katolíci a reformační křesťané se většinou spíš škorpili, ba někdy do krve bili. Katolíci na Bílé hoře vyhráli, a užili si to pořádně. Evangelíci viděli zadostiučinění ve vzniku první republiky – a tak dále. Teprve s odstupem ukazuje se, že obojí tradice se stala tradicí tak českou, že nelze ni jednu „vyříznout“, aniž by to byl řez do srdce národa. Řečeno v názvech erbovních písní obou tradic - jak „Svatý Václave“ a „Zdrávas Královno“, tak „Studně nepřevážená“ a „Soudce všeho světa Bože“.

Ale vždyť já vím: Smířlivost z pohledu kulturní historie je snadná. V praxi to bývá těžší. V praxi se sblížení obou tradic zřejmě poprvé uskutečnilo až v disentu sedmdesátých let. To v Chartě se poprvé nablízko potkaly morální elity českého katolicismu a českého protestantismu, aby vzdorovaly společnému nepříteli – a přitom se učily poznávat se a odkládat předsudky o „beranech“ a „římanech“. Ekumenismus Charty byl nejlepším vkladem do budování ekumenismu dnešní svobody.

Proto je ostuda, že bohoslužba za zesnulého prezidenta nebyla bohoslužbou ekumenickou. Za prvé, byl to prezident, za něhož se léta modlili křesťané obou větví. Za druhé, byl to muž, který býval vůdčím duchem Charty, toho praktického ekumenického institutu. Za třetí, byl to muž, který se za života odmítával hlásit příliš jednoznačně k jedné – k jakékoliv – církvi. Za čtvrté, Svatovítská katedrála je na ekumenická shromáždění od počátku devadesátých let zvyklá a prakticky by to nebyl takový problém. Zesnulému jistě neuškodily modlitby shromážděných premonstrátů a křižovníků – ale proč nebyl dán hlas také evangelickým duchovním? V samotné Chartě jich bylo několik desítek. Správně znělo „Svatý Václave“ a „Zdrávas Královno“ – ale proč neznělo také „Studně nepřevážená“ či „Soudce všeho světa Bože“? Opomenutí? Nebo zlé znamení?