Nově

Kdekdo se dnes prohlašuje za konzervativce. Žel, často tím lidé chtějí říci: „Novému světu nerozumím a bojím se ho. Chtěl bych ho ovládnout, ale na to nemám. Prohlásím tedy, že minulost byla lepší, že je zdrojem neměnných hodnot. Minulostí míním svoji vysněnou představu. Tu jsem načerpal z několika sobě ideově blízkých příruček. A to mi stačí.“

Takto se ovšem ke konzervatismu může hlásit kdejaký čtvrtvzdělanec; kdokoliv, komu se zamane heslem „konzervatismu“ okrášlit svou uzavřenou mysl. A tím ovšem žene vodu na mlýn pokrokářům, kteří minulostí pohrdají, protože ji neznají a znát nechtějí. Těm, kteří milují všechno nové jen proto, že to je nové. Těm, kteří sotva dostanou do rukou renesanční dům, hned ho běží vylepšit interiérem od nějakého módního designéra, vždyť „pokrok muší bejt“.

Avšak, skutečný konzervatismus, za jehož vzory mohou platit třeba G. K. Chesterton a J. R. R. Tolkien, E. R. Curtius a Johan Huyzinga, Josef Pekař a Karel VI. Schwarzenberg – je něco jiného. Skutečný konzervatismus znamená myšlení o současnosti s vědomím minulosti v zádech – avšak s vědomím, že minulost je stejně mnohotvárná a často nevyzpytatelná, jako současnost. Se starostí o to, uchovat to nejlepší – ale také o to, aby člověk skutečně vybral to nejlepší. S láskou k minulosti ne kvůli minulosti samé - ale kvůli novému světu kolem. Konzervatismus je víra, že minulost ovlivňuje současnost, a proto je třeba minulost neustále znovu poznávat a promýšlet.

Proto tato nová rubrika o „staré veteši“, o „antikvitách“ – z latinského „antiquus“, „starobylý“, přeneseně pak „antický“: O zapomenutých věcech, knihách, jménech, událostech a myšlenkách, které se porůznu vynořují uprostřed nového světa; které komplikují ztuhlé a klišovité představy o minulosti a současnosti; a které ukazují, že myšlení s vědomím minulosti může být úžasné dobrodružství ducha.