Knihy

Kniha, která navázala s odstupem pár let na Rusko mimo Rusko. Tam se mluvilo o poezii, tady bylo dáno promluvit poezii samé. Úvodní studie byla nazvána Ruští svědkové evropské noci, protože v ní šlo o to, vsadit ruské autory do evropského kontextu, přiřadit je k evropským uměleckým směrům - a pak se ptát, co ne Rusku, ale Evropě dali. Básně si překladatelé rozdělili podle zálib a vkusu. Já jsem si zvolil mimo jiné Vjačeslava Ivanova coby autora Římských sonetů a "existencialistu" Georgije Adamoviče.

Ruští svědkové evropské noci

"Věčná kultura", tvrdívalo se, a Ježíš odpovídal učedníkům: "Vidíte toto všechno? Amen, pravím vám, že tu nezůstane kámen na kameni, všecko bude rozmetáno." (Mt 24, 2) - Všechny kulturní formace mají svůj vyměřený čas, každá z nich má období růstu a plodnosti i období, kdy se její lůno uzavírá a kdy se stává strážkyní vlastní minulosti, kdy se smyslem dalšího vesvětěbytí stává jen uchovat sebe samu. Oswald Spengler nazval tyto dvě fáze kulturou a civilizací.

Když ruští básníci v letech 1918-1922 prchali do Evropy, prožíval už evropský člověk hlubokou civilizaci. Život se soustřeďoval stále více do nádorů velkoměst, míst to k životu stále méně vhodných. Jak také žít ve stínu stále obludnějších budov, které nemají lidské rozměry. Jak žít v rytmu, který přirozenému rytmu lidského života šlape na paty v podivných, ostře vyrážených synkopách.

Samozvaný absolutní duch, jenž sám sebe zve "moderností", spojuje s gestem oddávajícího kněze, s podtextem "... a člověk nerozděluj!" dvojice pojmů "staré = špatné" a "nové = dobré" - a zbavuje evropského člověka jeho PAMĚTI, vazby na jeho tradici, na jeho kořeny.

(...)

Úvahy o krizi Evropy opřeli jsme o koncepci Oswalda Spenglera. Hodina emigrace ruské kultury do Evropy je i jeho hodinou: První díl Zániku Západu vychází roku 1918, druhý 1922, a v ruském prostředí byla tato kniha hojně diskutována, byvši rozpoznána jako znamení času. Těsně před svým nuceným odjezdem publikovali své reflexe této knihy přední filosofové N. Berďajev, F. Stěpun, S. Frank a další ve sborníku Oswald Spengler a soumrak Evropy, a po příjezdu do Berlína bylo jednou z prvních Berďajevových starostí - vyhledat Spenglera.

V tomto okamžiku citujme však ze zapomenutého ruského Spenglerova předchůdce, myslitele neprávem zlé pověsti Konstantina Leonťjeva (1831-1891). V eseji Byzantinismus a slovanství (1875) Leonťjev píše, že konzervatismus není dobrý sám o sobě. Je škodlivý v době počátků vývoje kultury, kdy brání dalšímu rozvoji, ale dobrý na konci kultury, kdy zadržuje její úpadek a smrt. V době rozkvětu kultury "jsou všichni progresisté v právu, protože vedou národ k rozkvětu a růst. Konzervativci tehdy nejsou v právu, neboť mylně nevěří v růst a rozkvět nebo jej nechápou. Jakmile se započne proces druhotného zjednodušení" - Leonťjevův termín termíny přesně pro to, co Spengler později nazve "civilizací" - "přestává být pravda na straně progresistů, třebaže právě oni v praxi vítězí. Teoreticky nemají pravdu, neboť domnívajíce se, že věci zlepšují, vlastně je dále destruují. Vítězí v praxi, protože se lehce vezou po proudu, jedou po nakloněné rovině. Vítězí a slaví mohutné úspěchy. A naopak, všichni konzervativci a reakcionáři jsou tehdy v právu, neboť oni chtějí léčit a posilovat organismus. Není jejich vinou, že nemohou zvítězit natrvalo."

Leonťjevův pozoruhodný koncept má vlastně jen jediný, žel, zcela zásadní zádrhel: Kdo a podle jakých kritérií pozná, že se daná kultura nachází v rozkvětu nebo naopak v úpadku? Mohli bychom snášet množství argumentů, proč pokládáme ve stopách Oswalda Spenglera, Johana Huyzingy a dalších evropskou civilizaci 20. století za krizovou a upadající. Nemenší množství argumentů by jistě přinesl náš pomyslný odpůrce. Zdá se tudíž, že nám při potopě "ověřených, objektivních" údajů, analýz a prognóz nezbývá než akt čirého rozhodnutí vůle: Buď se rozhodnu přiložit větší váhu argumentaci rozvoje nebo úpadku, buď UVĚŘÍM ve zlatý věk nebo v apokalypsu.

To je ovšem postoj nás, lidí konce 20.století. Pro muže a ženy ruské kultury počátku století byla situace nepoměrně jednoznačnější. Krize, katastrofa a úpadek byla pro ně očividná, nepopiratelná, hmatatelná. Po čtyři roky byli svědky války do té doby technicky nejdokonalejší a nejhrůznější. Jí snad, měli-li štěstí, mohli jen z bezpečné vzdálenosti Moskvy či Petrohradu přihlížet. Bolševický puč a po něm následující léta hrůzovlády, krve, hladu a chaosu však zažili všichni bez výjimky na vlastním těle, a to doslova. Museli přihlížet, jak se hroutí stát, národ, církev, kultura i ty nejobyčejnější vztahy mezi člověkem a člověkem. Jak se o zbořeništi, z něhož zachováno trčí pouze otřískané sídlo komisariátu a tajné policie, prohlašuje: Tohle je ten nový svět, o tom jsme všichni tak snili! A že jsou tu jisté drobné nedostatky? Ale to jsou jen takové maličkosti, to se příštím výnosem napraví...

Tímto právem smí tedy ruská emigrační kultura mluvit o kozlech a ovcích, o těch, kteří rozbíjejí a kteří se snaží zachraňovat, o levicové umělecké avantgardě spoluvinné na grandiózním zločinu zvaném "říjnová revoluce" a o protirevolučních silách, které jsou v právu a na straně dobra už jen pro sám fakt svého boje s démonickou revolucí. "Poslední soud" s dělením ovcí a kozlů je na ruské umělecké scéně dosti jednoznačný. Do emigrace odjíždí nebo, zůstávajíc doma, se od revoluce distancuje (nebo svůj individuální, co nejčestnější modus vivendi hledá) většina symbolistů, akméistů i realistů, kdežto avantgarda se masově přihlašuje k bolševickému režimu. (...)

Římské sonety

V

Delfínů klubko rozeklanou lilii
kamennou nese vzhůru, z květu roste Trítón,
na mušli troubí. Nevychází však z ní tón,
jen vody proud, jenž ozón probíjí.

Zpocený žárem mramor zve stín pinií.
Jak zelený je bůžkův z mechu chitón!
Když sochař dílo ved, příroda byla při tom,
našeptávajíc kouzlo linií.

Bernini, tvou hrou veselím se znova,
když z vrchu Pincia ke Čtyřem Fontánám,
kol míst, kde do příbytku Gogolova

Ivanov malíř vcházel, brouzdávám,
kde Piranesi do svých vedut vryl
Titánů stavby i žal, jenž nám zbyl.

IX

Medové piji zvolna světlo sluneční,
husté, jak zvonění na rozloučenou.
Duch rozjasňuje se, smutný i nesmutný,
celý jsa Plností, jež pro nás nemá jméno.

Teď poznávám ji, medem naplněnou,
z oživlých šťastných let ? Dne čísi svatební.
A za hranicí, námi neuzřenou,
podává Věčnost prsten Ženichovi-Dni.

Zrcadlovému podobá se moři
tavírny ohně nebeského sláva.
V ní taje disk, i sláva slunce hoří.

Paprsek prsty slepce nahmatává
vrch pinie. Pohasl pohled. V zlatě, tam,
hle, samoten se modrá Velechrám.

Georgij Adamovič

x x x

Noc. K čemu o lásce hovor být může?
Přestali slavíci, přestaly růže.

Nesvítí hvězdy a nešumí les,
padesát let svých si na hřbetu nes.

Noc je, ať bez růží či s růžema,
o životě mluvit smysl nemá.

Noc je tím hlubší a černější snad,
příteli, který neumíš mít rád,

neumíš pomoci. Příteli, mé štěstí,
nepaměti moje, touho i bezcestí,

ohnivý ptáku, modlo růžová,
bažante perský - jo, pil jsem, no a?

Příteli, no a co, takhle se šílí,
a asi proto ta tma pořád sílí,

a ticha v noci že pořád je více,
kdo za to moh by, než oltářní svíce.

Jestli je vědomí, jen v hlubině.
Jestli je duše, pak na samém dně.

Paprsek krutý se ukázal tmám:
žiješ či umíráš, stejně jsi sám.