Knihy

Potkávání kamenů a příběhů

Když křesťan putuje do Svaté země – putuje tam za Ježíšem. Chce prožít duševní i fyzickou zkušenost „tady to bylo“: Tady seděl, tudy chodil, tady vyřkl to a ono podobenství, a zejména: tady se narodil, tady byl zabit, tady byl vzkříšen, tady se po vzkříšení ukázal. On tady dlel tehdy – a já teď. Křesťanský poutník putuje do Svaté země za Ježíšem, aby tam prožil propojení evangelijních textů s konkrétními místy, lokalitami, stavbami a kouty, propojení příběhů a kamenů.

Současně však křesťanský poutník putuje ve stopách těch, kdo do Svaté země putovali před ním. Putuje ve stopách křesťanských poutníků dvou tisíc let, kteří měli stejný úmysl – zažít „tady to bylo“ a „On tady dlel tehdy – a já teď“. Oni to byli, jeho předchůdci různých staletí, kdo mu připravili cestu. Oni postupně identifikovali místa, „kde to bylo“. Oni na nich vystavěli kostely, kaple, kláštery a jiné zbožné objekty, v rozmanitých stylech, odpovídajících vkusu a představám jejich vlastních dob. Oni vytvořili liturgické i paraliturgické slavnosti, odehrávající se na těchto místech a vyrůstající z tradic jejich vlastních národů a církevních komunit. Oni psali itineráře, cestopisy, vzpomínky a duchovní i světské reflexe svých zážitků, používajíce rozličných stylů a žánrů, obvyklých v jejich vlastních dobách. Oni svými výzkumy podle možností svých dob, i svou imaginací podle zbožností svých dob, naplnili Ježíšův příběh, který kanoničtí evangelisté podávají většinou velmi stručně, množstvím konkrétních detailů. Oni svými vlastními příběhy, otištěnými v kamenech i v textech, vytvořili dvoutisíciletou kontinuitu křesťanského vnímání Svaté země.

Křesťanský poutník si tuto kontinuitu obvykle příliš neuvědomuje a ani ho příliš nezajímá. Co mu po pseudonymních pisatelích apokryfních příběhů, co po starověkých biblistech, topografech a poustevnících, co po středověkých křižácích a františkánech, co po archeolozích a misionářích devatenáctého a dvacátého století. Chce skočit přes ně přes všechny o dva tisíce let zpátky. Chce být s tím Jediným, kvůli kterému sem doputoval. A přece je současně se všemi těmi, kteří jeho pouť po dva tisíce let připravovali a kteří mu pomáhají vnímat to, co se ve Svaté zemi odehrálo před dvěma tisíci lety.

K připomenutí poutníků předcházejících století má sloužit tato kniha. Od mnoha jiných knih o Svaté zemi se liší právě přiznáním této kontinuity. K tomuto připomenutí a přiznání se sdružily obrazy a texty.

Jedním z klíčů k porozumění dějinám křesťanské kontinuity ve Svaté zemi je uvědomění významu řečtiny: Kulturní jazyk východní poloviny římské říše se stal i základním duchovním jazykem křesťanské Svaté země. Ostatní jazyky, které se do Svaté země časem vepsaly – latina, koptština, arménština a další jazyky starých církví, stejně jako později novodobé jazyky evropské – se učily od řečtiny: Učily se od ní teologicky myslet, učily se od ní rozumět Svaté zemi, jejím místům a jejím tradicím. Ze starých řeckých slov bylo však vytvořeno i moderní slovo „fotografie“. Fotografie Hany Rysové ze Svaté země upomínají bezděky na původní význam těchto slov: „Fós“ je světlo, „grafein“ je malovat. „Malovat světlem.“ Hana Rysová nevytvořila ve Svaté zemi ani fotografie dokumentární, ani fotografie žánrové, ale „malby světlem“ v původním slova smyslu – obrazy. Zobrazovala místa tisíckrát zobrazená – chrám Božího hrobu, Večeřadlo, Křížovou cestu, chrámový pahorek, chrám Božího narození v Betlémě a další místa, na která chodí poutníci kvůli prožitku „tady to bylo“. Avšak: Celkové, jasně identifikovatelné pohledy na tato místa, mající za účel doložit „ano, toto je skutečně ono místo, kde to bylo – a kde jsem byl já“, u ní hrají jen podružnou roli. To hlavní, to její „vlastní“, jsou její zobrazení nenápadných detailů z těchto míst – detailů, u nichž třeba ani nemusí být vždy zřetelné na první pohled, z kterých „ježíšovských“ míst přesně pocházejí.

Řečeno ještě přesněji: Hana Rysová maluje světlem hlavně kameny. Kameny jako součásti staveb lidskou rukou vytvořených, kameny v přírodě, kameny na různých pomezích přírody a lidské stavivosti. Kameny jako výtvarné artefakty, působící esteticky svou strukturou, tvarem a povrchem – a kameny jako artefakty duchovní, jako svědky příběhů, které se na nich, v nich a u nich odehrály: „Pravím vám, budou-li oni mlčet, bude volat kamení.“ (L 19,40)

Ve stavbách dnešní Svaté země je jen pramálo kamenů, které prokazatelně pocházejí z doby Ježíšovy. Kameny, které jsou tu dnes k vidění a které Hana Rysová předkládá k novému, osamostatněnému, umělecky ozvláštněnému vidění, jsou spíše svědky oněch dvou tisíců let křesťanské zbožnosti, křesťanského putování a křesťanského znovu-vytváření fyzické reality míst, kudy kráčel Ježíš.

I jevilo se dobrým, doprovodit tuto řadu světlem vymalovaných kamenů řadou fragmentů čili úlomků (latina spěchá na pomoc řečtině slovem odvozeným ze slovesa „frangere“ čili lámat) z textů, do kterých křesťanští poutníci vkládali svoje prožitky a poznatky i svou imaginaci. Kameny a fragmenty příběhů jsou v knize seřazeny tak, aby zrcadlily jednotlivé epochy křesťanské Svaté země od starověku po současnost, aby odkazovaly k sobě navzájem – a všechny společně k ústřednímu příběhu Svaté země: k příběhu toho, jenž byl nazván „kamenem úhelným“ (Sk 4,11).