Knihy

Konečně, Sulpiciovy svatomartinské spisy – především jejich třetí část, Dialogy - jsou i prvním literárním dílem, v němž se z univerzality starověkého římského světa začíná vydělovat Gallie jako svébytný a sebevědomý celek. Latinská Vita Martini je v tomto smyslu prvním dílem francouzské literatury, literatury o Francii a pro Francii.
A přece: Svatomartinské spisy vznikly v době „posledních Římanů“ (sklonek čtvrtého století) a jsou dílem jednoho z typických „posledních Římanů“. Sulpicius Severus se stylizuje jako pouhý pokorný zapisovatel skutků svého héróa Martina. V předmluvovém listu tvrdí, že chce být raději zapomenut: „Vydej tu knihu anonymně, jestli uznáš za vhodné. Vymaž jméno z titulního listu, aby kniha zůstala němá a hlásala pouze předmět, nikoliv autora.“ (Vita Martini, Praefatio). Přitom nechce a nedokáže zapřít své vlastní poučené pozdněantické literátství, svou vlastní osobnost, své nálady, touhy, ambice a úzkosti. Snad nejvýraznější, třebaže jím samým neformulovatelnou ambicí Sulpicia Severa je NEBÝT „posledním Římanem“, nýbrž být někým, kdo stojí na počátku, kdo je první. Jelikož v kulturní paměti Evropy jméno Martina z Tours zůstalo dodnes a jelikož toto jméno v běžném povědomí „patří“ do středověku a nikoli do pozdní antiky, lze konstatovat, že Sulpiciova ambice se naplnila.

V legendách a ve folklóru svatý Martin vystupuje jako nepřemožitelný ochránce svého lidu a všech, kdo se k němu utíkají. V historii však reálně neochránil svůj kraj, ba ani své svatostánky. (...) V dějinách, a to i v dějinách své země a svého kraje, svou úlohu splnil a dohrál. Žít zůstává ve zbožnosti, která již stojí mimo dějiny. Žít však zůstává i NAD dějinami, jako jeden z obecných, naddějinně i nadkonfesně srozumitelných symbolických obrazů evropské kultury. Pryč jsou jeho zápasy s biskupy i jeho zázraky. Žít zůstává jediná jeho „charité“. Jediný obraz, čtyři prvky: Martin, žebrák, plášť a meč. Jediný obraz, čtyři asociace, které se tolik podobají čtyřem „kardinálním ctnostem“ antické i křesťanské etiky: Milosrdenství, síla, pohotovost a umírněnost. Martin se slitovává, ale jeho slitovnost roste z vědomí jeho síly – plášť přece roztíná mečem. Martin dává ze svého, ale není sebeničivý extrémista - dává přece žebrákovi PŮLKU svého pláště. Martin účinně a rychle pomáhá, ale není pouhý filantrop – je přece voják, rytíř, miles Christianus, a jako takový ví, že se i tímto způsobem podílí na boji mezi dobrem a zlem, který probíhá ve viditelném i neviditelném světě a nebude skončen až do skonání jich obou.
V tomto smyslu, v jednotě slitovnosti a bojovnosti, uchopil podstatu přitažlivosti svatého Martina dokonale Ivan Martin Jirous ve dvou básních, které svému patronovi věnoval ve sbírce Labutí písně:

„Syrové maso ukaž v ráně
Vysvoboď mě už prosím vrať mě
Martě Františce Juliáně
Andělé ať se snesou nad ně

Rozetnutý plášť nebes báně
Tmu až odhalí nečekaně
Iridiový meč tvůj vzplane
Nad zemí v bouři rozpoutané“

„Sv. Martine, přímluvče mocný,
tys líbal rány malomocných,
já mám nemocnou duši, víš?
Zdali ji také zahojíš?
Sv. Martine, vojáku,
pomoz mi, pomoz žebráku.
Sv. Martine z Tours,
zbav mě od nočních můr!“