Knihy
Řecké nebe nad námi aneb Antický košík. Studie k druhému životu antiky v evropské kultuře (Academia, Praha 2006)
Cesta novověkých Evropanů za antikou musela být nutně poznamenána napětím. Napětím mezi dvojími prameny poznání antiky – mezi antickými TEXTY a mezi antickými MÍSTY a na nich přítomnými antickými artefakty. Napětím mezi obecným evropským snem o Řecku a mezi osobní modifikací tohoto snu, kterou si ten který poutník na základě své vlastní četby, naturelu a kreativity sám vytvořil.
Tato kniha je složena z textů, sledujících CESTU ZA ANTIKOU, zachycenou v dílech autorů osmnáctého až dvacátého století. Někteří z autorů tuto cestu reálně vykonali a znamenala pro ně a pro jejich dílo určující životní zážitek (Winckelmann, Goethe, Gertruda von le Fort, D. Fernandez, M.Yourcenarová). Jiní naopak tuto cestu reálně nevykonali – ale celé jejich dílo je jednou velkou „cestou za antikou“, podnikanou za pomoci antických textů a básnické imaginace (Hölderlin, Krška, Kuběna).
A co ten „antický košík“? Jak došlo k tomu, že se chvála antiky coby nejvyšší estetické, etické a vůbec všeplatné normy, která umožňovala Goethovi a Eckermannovi ve vší vážnosti nazvat úhledný a praktický košík „antickým“, dnes jeví jako nepřiměřená a komická? Kdo je tím vinen?
Přidáváme-li k tolika knihám o druhém životě antiky knihu další, je to s vědomím, že jde o knihu dvojnásobně „minulostní“. Nejen antika – ale i její druhý život, jaký nacházíme u „winckelmannovců“, je minulostí. Žije-li ještě dnes, je to u autorů PROTIPROUDNÝCH. Některým z nich – jako Kavafisovi či Yourcenarové - se dostalo světové slávy, ale vždy to byla sláva NAVZDORY. Právě toto „navzdory“, toto vědomí KONTRAKULTURNOSTI řeči o cestě za antikou uprostřed globalizovaného světa, by snad mohlo být jedním oprávněním existence této knihy. Druhým kéž je naše vůle se „antickým košíkům“ vysmát, kdykoli si toho zaslouží.
Kdo je tím vinen?
Vinni jsou především sami ti, kdo ji byli schopni vidět i v košíku, ale nebyli schopni se vlastnímu nápadu zasmát. Vinna je jejich exaltace, jejich absolutismus, jejich apodiktický tón, nebo naopak jejich ufňukaná sentimentalita, „opájení“ Itálií a Řeckem, které tolikrát ústilo do blábolu.
Vinna je klasická filologie, která tvrdila, že prostředkuje mládeži antickou krásu a moudrost, ale prostředkovala jen aoristy a časové souslednosti. Nietzscheho fragmentární „nečasová úvaha“ My filologové (1874-1875, česky 2005) měla by být povinnou četbou každého klasického filologa.
Vinno je neoklasicistní umění, které se v nových a nových vlnách neustále vracelo, avšak přinášelo stále sterilnější, „sádrovější“ výtvory. Tím nakonec vyprovokovalo avantgardu k odmítnutí tradičního mimetického umění en bloc a nakonec k ustavení neméně absolutistického kultu „neantičnosti“ a „netradičnosti“, to jest: libovolného fialového hnusu, který je ochotna vystavit dostatečně renomovaná výtvarná galerie.
Vinen je moderní sport, o němž baron Coubertin snil jako o prostředku obnovy antických ideálů, ale jenž se zvrhl v jejich dokonalou karikaturu: Místo palaistry se místem „kultu“ stala posilovna.
Vinny jsou fašismus a nacismus, které se ve třicátých letech zmocnily antické imperiální rétoriky i antických forem, vzpomeňme na údajně heroické „antické“ muskulatury figur oficiálního nacistického sochaře Arno Brekera (které se Německo odvážilo znovu vystavit teprve roku 2006!) nebo na obdobné výtvory na římském Foru Italiku.
Vinna je moderní homosexualita, která se k antice vehementně hlásí jakožto její div ne hlavní dědička, často to však činí prvoplánovým, plakátově-aktivistickým způsobem, který v očích většinové společnosti zesměšňuje antiku i homosexualitu.
Vinna je „rejudaizace“ křesťanství, k níž dochází ve druhé půli 20. století a která s obrazoboreckou naivitou vymítá z křesťanství „řeckého ducha“, který je údajně kontaminoval. Že žádného „čistého“, „před-řeckého“ křesťanství ve skutečnosti nikdy nebylo, že už evangelista Lukáš četl Vergilia a vymodeloval podle jeho Bucolik scénu narození Páně – to je marno vysvětlovat těm, kteří v „před-řecké“ křesťanství VĚŘÍ.
Vinna je konečně globalizace světa, která nás všechny činí dědici VŠECH světových mytologií, kultur a estetik, aniž by antika měla mezi ostatními jakoukoli přednost. Ba, spíše je jakožto „stará“, „obyčejná“ a „příliš známá“ mezi donedávna exotickými cizinkami popelkou.
