Knihy

Nejsou to hymny určené přímo k liturgickému zpěvu, nýbrž složitě komponované ódy. Středověk z nich vybíral pro liturgické účely jen úryvky zvící několika slok, jež vstoupily do liturgie hodinek (a jež hrají zvláštní roli v hispánské, tzv. mozarabské liturgii). Tyto úryvky byly pak i zhudebňovány, ve středověku i v baroku (např. v Harmonii caelestis Pála Esterházyho). V rámci překladů liturgických hymnů se pak tyto krátké úryvky objevovaly i v českých překladech (František Sušil, Jan Dokulil, O. F. Babler). Celé dílo však do češtiny nikdy přeloženo nebylo.
V této Knize hodinek Prudentius předkládá jakýsi básnický program křesťanské každodennosti: hymny ranní a večerní, na zpěv kohouta a na zapálení lampy, před jídlem a po jídle, před začátkem postu a po skončení postu, „na celý život“ a k pohřbu zesnulého, k Vánocům a ke svátku Epifanie. Křesťanské obsahy jsou doprovázeny epickými vložkami, líčícími biblické epizody, jež se vztahují (nebo: jež básník ve své imaginaci vztahuje) k daným tématům. Současně jsou však vsazeny do římských kulturních reálií, s množstvím lyricky podaných detailů z každodenního života (například druhy antických svítidel, způsoby lovu ryb a ptáků atd. atd.) a ovšem v metrických a strofických formách, převzatých ze zlatého věku římské poezie, především z Horatia. Spektrum Prudentiových meter tak sahá od sapfické strofy přes různé kombinace jambů až po „vojenský“ trochejský septenár.
Metrické stránky je v překladu velmi dbáno, přitom však metra nejsou převáděny do češtiny mechanicky, nýbrž s přihlížením k možnostem a cítění současné češtiny: Výsledná kniha nemá totiž být pouze dokumentem o poezii pozdní antiky, ale také básnickou sbírkou, přitažlivou i pro současného čtenáře. Z téhož důvodu byla akcentována i rýmová složka: Prudentius je už „neklasický“, již „středověký“ autor v tom, že oproti striktně nerýmované poezii klasického období velmi často používá asonance – zatímco poezie ryze středověká naopak rýmuje hojně a zcela pravidelně. To umožňuje i v překladu legitimně užívat asonancí (jen výjimečně plných rýmů!), jež poněkud posilují dojem „hymničnosti“, na některých místech až „písňovosti“, ale jež přitom svou „nedokonalostí“ vytvářejí napětí mezi očekáváním plného rýmu a dílčím zklamáváním, mezi „antičností“ a „středověkostí“.