Knihy

Americká náboženská scéna

V novodobé české společnosti se obvykle pohlíží na náboženství jakožto na privátní věc jednotlivců či skupin, která se má na veřejnosti projevovat co nejstřízlivěji a nejcudněji. Americká religiozita jeví se tudíž při pohledu zdálky jako směs výstředností, exaltovaných projevů a podivných prolnutí náboženství, politiky a byznysu. Masová média a populární kultura jen potvrzují tuto představu. Americká religiozita – toť bibličtí fundamentalisté; apokalypticky hysteričtí a přitom obchodně tak zdatní televangelisté; jehovisté, mormoni, scientologové, moonisté a všelicí jiní exotičtí sektáři; politikové dovolávající se Pánaboha na každém kroku; bankovky ozdobené slovy „In God We Trust“; děti otrávené z povinné „nedělní školy“ (kterou tak úspěšně zesměšnil Mark Twain v příbězích o Tomu Sawyerovi a Huckleberry Finnovi); demonstrace náboženských aktivistů proti potratům, proti registrovanému partnerství či proti výuce darwinismu; a nebo třeba novopohani a čarodějnice z hnutí New Age.

Bližší pohled ukazuje, že toto všechno TAKÉ patří k americké religiozitě. Viditelnost toho všeho je jedním z důsledků větší viditelnosti religiozity v americké společnosti a kultuře. Avšak, viditelnost toho všeho je rovněž jedním z důsledků zaměření masových médií a populární kultury na všechno snadno reprodukovatelné a prodatelné. To, co je méně efektní a méně extrémní, zůstává mimo masovou a populární pozornost, třebaže je to mnohdy hlubší a složitější – a nebo právě proto, že to je mnohdy hlubší a složitější.

Přitom je pro novodobou českou společnost tak důležité porozumět tomu, co je v americké religiozitě hlubší a složitější. Česká kultura, stejně jako celá evropská kultura, je stále více ovlivňována kulturou americkou. Přímé či nepřímé ohlasy americké religiozity zaznívají z amerických filmů a románů na zcela „civilní“ témata; z textů zcela „civilních“ písní, patřících do folku, country i rocku všemožných odrůd; nejen ze slovních proklamací, ale i ze stylu a dikce amerických politiků. A ač jde nejčastěji zase o ohlasy v „masových“ žánrech – jsou to ohlasy oné hlubší a složitější skutečnosti, jejíž kontext český divák, čtenář či posluchač zpravidla nezná.

"Puritánský impuls" versus "quakerský impuls" a nové aliance

Ze sledu obrazů od historických počátků po současnost plyne několik možných závěrů.

Podle jednoho závěru se americká náboženská scéna vyvíjí na principu „věčné disidence“, jejímž výsledkem je vždy nové rozšíření scény: Vůči anglikánské státní církvi byli disidenty puritáni. Vůči puritánům quakeři, baptisté a unitáři. Vůči všem etablovaným církvím evangelikálové. Vůči evangelikálům adventisté, jehovisté a mormoni. Vůči všem protestantům katolíci. Vůči všem křesťanům Židé a muslimové. Vůči všem monoteistům buddhisté a hinduisté. Vůči všem teistům stoupenci čarodějnictví a New Age. Vůči všem duchovně orientovaným ateisté. V závěru pak pojem „disidence“ ztrácí smysl, neboť „anything goes“, „všechno je možné“. Náboženství je věcí ryze osobní volby, a to jak mezi jednotlivými církvemi a náboženskými spolky, tak uvnitř církví a napříč církvemi. Každý člověk si koneckonců formuje komplex nauk, kterým věří, a náboženských praktik, kterých se účastní, jen a jen sám. To je i stanovisko některých současných sociologů náboženství, jako Peter L. Berger.

Podle jiného možného závěru touto zdánlivě nepřehlednou scénou přece jen procházejí dva základní proudy. Berou na sebe sice různé denominační a kulturní formy, ale jejich jádro zůstává identické. „Puritánský impuls“, striktně moralistický, exkluzivistický a kladoucí (více či méně otevřeně) teokratické nároky, se oživuje v evangelikálství, to pak v televangelismu. „Nevlastními“ dětmi puritánského impulsu jsou pokusy hledat autentické černé náboženství. „Nelegitimními“ dětmi puritánského impulsu jsou jehovismus a mormonismus. Naopak „quakerský impuls“, relativizující nauku i rituál ve prospěch osobní mystické zkušenosti a sociálního angažmá, se vrací v podobách souvisejících s původním quakerstvím spíš typologicky než geneticky: v zednářství, unitářství, transcendentalismu a v New Age. Skrze New Age se quakerský impuls stýká s variacemi na buddhismus a na náboženství amerických Indiánů.

Katolicismus a judaismus by zůstávaly podle tohoto závěru stranou, jdouce si po většinu amerických dějin svými vlastními cestami. Leč, je to izolace jen zdánlivá. Jak naznačily příslušné obrazy – katolické i židovské kulturní dějiny na americké půdě jsou plné složitých pohybů uvnitř obou komunit. V katolicismu i v judaismu existuje křídlo ritualistické, moralistické a exkluzivistické, které lze metaforicky nazývat „puritánským“, i křídlo modernistické, individualistické a inkluzivistické, které lze metaforicky nazývat „quakerským“.
Použití názvů historických protestantských církví pro takto široké proudy, zasahující katolicismus i judaismus a ještě vzdálenější směry, může se jevit jako příliš odvážná metafora. Leč, nejde jen o metaforu. Jde o reálnou alianci stoupenců těchto proudů na dnešní scéně napříč tradičními mezicírkevními antagonismy.

Na jedné straně spolupracují „puritáni“, neboli náboženští konzervativci katoličtí, protestantští (přesněji: evangelikální) a židovští, ba dokonce i mormonští. Ti vytvářejí spojenectví tam, kde jde o společenské a politické prosazování toho, co oni pokládají za klíčové křesťanské, respektive judeokřesťanské hodnoty: prvotně o delegitimizaci potratů a homosexuality, obecněji pak o prioritu náboženského principu před občanským a civilním (Obraz XVIII). Spolupráce se neděje jen ad hoc, ale i na základě trvalého obcování intelektuálních špiček příslušných „puritánských“ skupin, například v konzervativním časopise First Things. Jeho editor R. J. Neuhaus (Obraz XVI) byl mezi iniciátory oficiálního dokumentu Evangelicals and Catholics Together (Evangelikálové a katolíci společně, 1994, následně další dokumenty), stanovujícího program i limity spolupráce. Na druhé straně spolupracují „quakeři“, neboli náboženští liberálové katoličtí, protestanští a židovští, rozhodně ne i mormonští, ale zato i nekonfesně duchovní (ano, až po stoupence buddhismu a New Age) na akcích protiválečných, humanitárních a lidskoprávních.
Tyto aliance však zásadně nejsou schopny a ochotny spolupracovat navzájem. „Puritáni“ pokládají „quakery“ za zrádce náboženské věci, za duchovně vyprázdněné liberály, za podporovatele sekularismu. „Quakeři“ zase „puritány“ za fanatiky a fundamentalisty s teokratickými tendencemi, za – doslovně - „americké fašisty“. „Puritánská ekumena“ a „quakerská ekumena“ nebojují tak jen za své cíle ve společnosti – ale i jedna proti druhé.

Leč, ani konstatování této nové polarizace náboženské scény, tohoto souboje dvou „ekumen“, není závěrem konečným. Někteří analytikové a pozorovatelé naznačují, že se tento souboj odehrává jen na jisté rovině: Že v každodenním náboženském životě amerických náboženských komunit je mnohem více konsensu, než se zdá z mediálních výstupů a deklarací.