Knihy

Chvála autorství

Před lety stalo se, že nedoporučil jsem k otištění v Souvislostech verše mladého básníka C. O pár dní později potkala mne na fakultních chodbách jedna z C-ových ctitelek, rusovláska, oči temnivé a hlubokoucí, a proč že ne, vždyť "kdybys slyšel, jak to recituje". Odvětil jsem, jak se na adepta vážných věd literárních sluší, že "to přece pro text vůbec není relevantní".

Už je to dávno a jak se připozdívá, klade se sama sebou - a stále naléhavěji - otázka: K čemu? K čemu je vlastně celá literatura a cvrkot okolo ní? Sbírky, výbory, sebrané spisy, ceny, stipendia, recenze, textové rozbory a dějiny literatury jako nezbytný starobinec před cílovou stanicí jámy nepamětnice? Oblíbený výrok těch s očima zaslepenýma od příliš dlouhého procházení zrcadlovým sálem, že "všechno je už v literatuře samé" (nemluvě o učených prázdnoslovech typu "kontinuita literárního procesu") nás nemůže a nesmí uspokojit. Činnosti čistě finální, u nichž by otázka "k čemu" byla už od počátku mimo definiční obor, prostě neexistují. Není přitom nutno myslet hned na nějaké ideologie: tím "k čemu" může být zcela jednoduše i "k radosti", "k útěše", "aby na světě nějaké krásno bylo".

(Inter scriptum I: Odpověď "k radosti" ovšem neospravedlňuje postmoderní pojetí literatury jako "Lust am Text". Řekne-li kritik, že si "pochutnal na textu", protože byl "skvěle udělán", přičemž další otázky pokládá za bezpředmětné, je to čirá nekrofilie. Mrtvá literatura od vnitřně odumřelých autorů - a nemám tu na mysli jen Kunderu - ostatně není určena k ničemu jinému, než zabít čas, když zrovna není po ruce lahvinka nebo děvenka. Jenomže radost je něco ještě trochu jiného.)

Čte-li tedy dnes ještě někdo, činí tak bezpochyby s nějakým cílem, třebas nevyřčeným a neznámým, třeba jen s čirým očekáváním. Chce slyšet svědectví, názor, příběh (byť i příběh na ploše čtyř veršů). Chce víc: Chce ho být účasten, chce ho sdílet. Sdílet - s kým? S "autorským subjektem", který mu literární věda pečlivě rozliší od vypravěče a několika dalších vrstev a který v žádném případě nemá nic společného s tělem, duší a duchem autora?

Co je mu po Hekubě, co mu po autorském subjektu? Čtenář naší postmoderní a pomoderní doby z principu nedůvěřuje svědectvím, názorům a příběhům, podávaným z hlediska jakéhokoliv "velkého vyprávění" či "naddiskursu". Proč by tedy měl přijímat do svého vědomí texty, jež přicházejí z vágního astrálního světa autorských subjektů a lyrických hrdinů, z nichž každý je jen maskou někoho dalšího? Pod poslední maskou pak je - co je tam? Podle postmodernistů božské prázdno, podle jiných se tam šklebí kostlivec.

Jediné, co může vzbudit chuť ke sdílení a důvěru sdílet, je právě autor. Konkrétní, čím konkrétnější, tím lépe. Člověk Jan, který chce něco říci tobě, člověku Jakubovi, něco moc důležitého, něco, zač ručí vším, co je mu nejdražší, i sám sebou, ba především sám sebou. Neboť jen Jan sám je nezpochybnitelný, jen Janova zkušenost má cenu pro Jakuba, při vší obtížnosti jejího sdělování. Námaha, kterou oba vynaloží, aby tyto obtíže překonali, jest onou námahou, která tká už ne text, ale svět.

(Inter scriptum II: Proto jsou čtyři evangelia, spisy čtyř svědků příběhu. Proto Lukáš ze všech čtyř nejpříznačněji praví: "I když se mnozí pokusili sepsat vypravování o událostech, které se mezi námi naplnily, jak nám je předali ti, kteří byli od počátku očitými svědky, rozhodl jsem se také já, že ti to v pravém sledu vypíši." - L 1,1)

A proto jediné podstatné je, že "Mácha říká" a "Halas apeluje". Jediné, co činí jakési texty, nadepsané jménem Mácha, hodnými naší pozornosti, je právě to, že víme, že Mácha snil za nocí na Bezdězu a divoce miloval Lori a umřel při požáru.

"Víme" - víme to nějakým hlubokým, vnitřním způsobem. Je přitom zcela lhostejné, co je "historicky ověřené", co je "autostylizace", co je "pozdější mýtus". K Němcové patří právě tak mýtus o jejím selském původu stejně jako spekulace o mamince kněžně Zaháňské, stejně aureola mučednice jako pověst kurvěnky. Obraz barda Bezruče i "morosního flagelanta" Karáska ze Lvovic je neodmyslitelně spojen s pilným přikládáním razítek. Žádná "demýtizace" nemůže než nahradit jednu variantu mýtu jinou. Vše, co se o autorovi vypráví (mytheuetai), je mýtus, je příběh, nutný jako základní předporozumění pro všechny příběhy, které nám budou nadále Máchou a Bezručem vyprávěny. Mýtus o autorovi je přinejmenším stejně důležitý jako texty samy, ne-li více. Kolik se nám zachovalo od Sapfó - a přece nás fascinuje jako arcibásnířka, od Orfea pak nemáme jediný verš, a přece je i provždy zůstane patronem básnictví.

A co anonymní výtvory? Potřebujeme snad k tomu, abychom si do morku kosti procítili staročeské "zvolil jsem sobě milú / ta tře mé srdce pilú / pila hřeže ach bolí / a tvójť budu, kdeť sem koli", znát autora? Vadí nám, že nevíme, kdo byla jeho milá a jak, kdy a proč spolu to hřezání prováděli? Zajisté nikoliv. Jenomže tady nastupuje na volné místo představa "středověkého autora", k němuž patří právě tato anonymita, vize štíhlé postavy v plášti a červenozelených nohavicích, jíž nevidíme zřetelně do obličeje a jež je neopakovatelná a vnímáníhodná pouhou jinakostí doby, z níž promlouvá.

Dnes je však "text bez autora" tolik co prázdný papír. Prozaička A., jedna z nejimpozantnějších figur současné literatury, mluvila nedávno o svém snu, vydat prózu, na níž jí bude velmi záležet, anonymně, aby působil sám text, zcela oddělený od jejího (a od jakéhokoliv) jména. Prozaik O. na to opáčil, že je to sice idea ušlechtilá, ale výsledkem bude hození textu rovnou do svrchu zmíněné jámy. Co s textem bez člověka. Texty jsme zasypáni, je zapotřebí mluvících, svědčících, vyprávějících, zpívajících lidí.

Proto stále více přibývá textů, vázaných bezprostředně na autora či alespoň na akt jejich předvádění - poezie orální či rovnou zpívané, poezie vizuální... autoři vkládají do této hry doopravdy všechno své, včetně těla. Bez zážitku autorského provedení (či alespoň bez autorovy přítomnosti, v libovolném skupenství) lze se těžko otevřít básním Vojmíra Vokolka či Jiřího Kuběny, prózám Víta Kremličky či Kamily Míkové, abychom uvedli autory ve všem jiném dostatečně rozdílné. Vnímání autora v jednotě s dílem, "života jako díla i díla jako života", je pro zážitek soubolesti, osvobození či i potěchy (který dává jediný všemu literaření smysl) podmínkou stále více nutnou. Rozumí se, že nikoli dostačující.

(Inter scriptum III: Tento příklon k "propojování žánrů" se jen vnějšně podobá experimentování 60. let. Tehdy šlo o poslední výrony avantgardy, dnes o sebezáchovné gesto, vyplývající z poznání "jediného podstatného". A, jistě, mnohdy jde i o výraz autorské slabosti, nedůvěry k "textu samému". Nevyplývá nedůvěra k textu z toho, že máme - měřeno minulostí - málo výrazné autory? A možná nemůžeme mít v tomto aiónu jiné. Slípka a vejce.)

Pak se ale okruh lidí, schopných vnímat dílo, zužuje na hlouček přátel toho kterého autora, stádečko návštěvníků literárních večerů...? Jak k tomu přijdou ti, již neměli to štěstí si na autora "sáhnout", jak k tomu přijdou ti příliš pozdě narození? Nevede tato cesta jen k utužení už tak existujícího literárního ghetta?

Je ghetto a je klášter. Ghetto si nikdo nevybírá, je do něj zatlačen, a on by přece tolik chtěl promlouvat k zástupům, naplnit - masové sdělovací prostředky... Ale už v takto formulovaném úkolu skrývá se kořen neúspěchu: Literatura, za kterou se ručí (což je termín výstižnější než jakékoliv literatury "velké" či "umělecké"), nemůže, nesmí vstupovat na trh, neboť je špatným zbožím. Má jedinou šanci - odejít dobrovolně do kláštera, do kruhu lidí, s nimiž se lze sdílet (o kolik větší je nyní okruh lidí aktivně čtoucích než byl okruh čtenářů samizdatu? čím se liší dnešní knižní produkce od samizdatu jiným než vyšší grafickou kvalitou?), s nimiž lze za pomoci textu zažívat společenství, v němž každý ručí za sebe, za to, že je Janem či Jakubem a ne autorským subjektem či horizontem čtenářského očekávání - a pak může začít ručit i Jan za Jakuba.

Sebedokonaleji vykonstruovaný a vycizelovaný text, sebeodvážnější znovuzrozené "velké vyprávění" nás nevyvede z bludného kruhu nezávazné, hihňavé postmoderny. Jest-li cesta, vede skrze navazování malých, tím však pevnějších vazeb na krátkou vzdálenost, skrze vytváření ostrůvků ručení, ostrůvků pevné půdy. Tam lze sbírat síly. A pak se uvidí.

(Post scriptum: Tohle už ovšem asi opravdu není literární věda. Není - a co má být? Není - třeba proto, že z pohledu všeho výše řečeného zcela postrádá smysl, že bude třeba ji postupně nahradit - nebo skromněji, doplnit - uměním interpretace, techné hermeneutiké. Není - je to jen takový příběh, který Vám vypráví Martin Putna.)