Knihy

Saturnálie – symposium, věda, příběh

Porozumět Saturnáliím předpokládá porozumět nejprve jejich žánru. Macrobius sám se věnuje popisu žánru svého textu na jeho počátku a čtenáře vede k jádru věci skrze několikerý výklad a stylizaci: Nejdříve předesílá předmluvu adresovanou synu Eustachiovi. Podle ní je spis v podstatě učebnicí, shrnující důležitá fakta ze všech vědních disciplín; podle vyznění této předmluvy by pak celá další stylizace byla pedagogickým trikem. Potom začne vykládat o hostině v Praetextatově domě, ale vzápětí upozorní, že se jedná o hostinu fiktivní, na níž se setkávají reálné postavy, které se spolu setkat mohly nebo i nemohly, a vedou řeč, mísící témata vážná a nevážná. Jiným slovem, že jeho spis se podřizuje pravidlům starého žánru symposií, jak je svým vlastním Symposiem založil Platón. (Sat I,1)

Žánr symposií, jehož klasikem je vedle Platóna i jeho antipod Xenofón, nabyl v pozdní antice mimořádné obliby. Pozdní antika totiž při své minulostní orientaci nachází v symposiu ideální prostředek, jak realizovat svou vášeň rekapitulovat, sumarizovat, stavět si před oči přehledy všeho velkého, co bylo.
Na jedné straně je v něm možno . nechat zasednout k hostině velké muže minulosti a nechat je vyprávět o velkých tématech minulosti – na druhé straně je v něm možno a vhodno velká témata střídat a zlehčovat žerty a rozmarnostmi a tak je činit „čtenářsky přátelskými“.

Předzvěstí k těmto pozdněantickým symposiím jsou na přelomu prvního a druhého století spisy Plútarchovy. Plútarchos stylizuje jako hostinu jednak krátký a spíše rozmarný text Hostina sedmi mudrců, jednak rozsáhlý a spíše encyklopedický spis Symposiaka problémata (Hovory při hostině). Jen velmi tenký symposiakální obal kryje obrovské množství materiálu, který z všemožných vědních disciplín od gastronomie po erotická témata v mýtech nakupil Athénaios na konci druhého století do patnácti knih Deipnosofistai (Sofisté při hostině). Císař Iualinus si také napsal své symposium, a také tato Hostina císařů je rekapitulací minulosti. Místo učenců však zde vystupují bohové a politikové a místo úcty k minulosti dává Iulianus průchod svému ironickému odstupu od ní – především od minulosti nedávné, již reprezentuje císař Constantinus a jím zvolený božský ochránce Kristus.

Také v křesťanském prostředí vzniklo symposium, a to velmi ambiciózní: Methodios z Olympu chce v knize Symposion é peri agneias (Hostina neboli O cudnosti) navázat přímo na Symposion Platónovo, popřít je a překonat. U Methodia je oproti Platónovi všechno obráceně: Tam debatují muži, zde panny. Tam erós coby ústřední téma, zde panenství. Tam sál, zde zahrada. Tam opilství, zde střízlivost. Současně však jako by Methodios na Platóna navazoval nejen literární formou, nýbrž i myšlenkovým postupem: Methodiovo Symposion začíná tam, kde Platónovo končí – zdvihem od tělesné lásky k netělesné.

Macrobius má tedy v zádech dlouhou a bohatou tradici žánru. Všechna tato a další, vesměs již nedochovaná symposia, jsou ovšem řecká. Macrobius první převádí žánr symposia převádí na latinskou jazykovou půdu. Pietně zachovává hlavní žánrová pravidla. Mezi ně patří pravidlo nepřímého vyprávění: O průběhu hostiny vypráví buď její účastník, nebo dokonce další osoba, které to dříve vyprávěl účastník. Tento složitý postup umožňuje reprodukovat nejen dialog, ale i „scénické poznámky“ k němu, tedy popis dění na hostině. Macrobius toto pravidlo uplatňuje i vysvětluje: „Abychom mohli snadněji rozeznat, co říká každá z našich rozmlouvajících osob, necháme Decia vyzvídat u Postumiana.“ (Sat. I,1)

Mezi žánrová pravidla patří i princip nezvaného hosta: V určitém okamžiku se na hostině objeví nezvaný host, který jednak svým příchodem rozvlní poklidnou atmosféru hostiny, jednak v debatě oponuje dosud vyřčeným názorům. Alkibiadés, který vpadne na Platónovu hostinu a způsobí chvalořečí na Sókrata totální obrat rozpravy o erótu, zůstane zřejmě po všechny věky nepřekonatelným „nezvaným hostem“. U Macrobia přijdou nezvaní hosté hned tři, a to již brzy na začátku hostiny (Sat I,7), ale pouze jeden z nich, Euangelus, plní funkci oponenta. Plní ji zato tak důsledně, že na sebe bezděky strhává pozornost moderního čtenáře i moderního interpreta.

Vyprávění o dění na hostině má místo většinou na začátku a konci jednotlivých knih a je poměrně stručné a konvenční. Kromě půtek s Euangelem z něj výrazněji vystupuje jen zdůrazňování střídmosti a slušnosti celé hostiny: Jí se skromně a pije ještě skromněji, nevedou se žádné necudné nebo jinak pohoršlivé řeči. (Sat II,1) Toto zdůrazňování má svůj aktuální důvod: Křesťanští apologeté a moralisté totiž s oblibou líčí pohanskou nemravnost a ožralství, a to i v souvislosti se symposii - viz Órigenovu kritiku samotného principu symposií coby vznešené zástěrky pro pěstění hříchu. Poslední pohané se proti těmto útokům brání tím, že buď prohlašují samy sebe za daleko asketičtější než křesťané (Iulianus v invektivě Misopógón vůči křesťanským obyvatelům Antiochie) nebo alespoň za dostatečně asketické, srovnání s křesťany nechť si každý učiní sám – to je taktika Macrobiova.

Celkově ovšem zaujímá epická složka v rámci Saturnálií nepatrné místo. Textu dominuje složka nauková, tedy výklady religionistické, literárněhistorické či medicínské. Novodobé členění textů, které si potrpí na odlišování krásné a odborné literatury, by proto snadno mohlo odsunout Saturnálie mezi texty odborné, na něž dobová manýra nalepila jakousi bizarní beletristickou slupku, které je nejlépe rychle sloupnout, pohoršeně odhodit a věnovat se výzkumu a hodnocení vědeckého obsahu díla.

Nic by nebylo větší chybou. Religionista nebo filolog se jistě může zabývat jednotlivými partiemi Saturnálií z hlediska svého oboru. Celek Saturnálií však není redukovatelný na součet fakt a teorií v nich obsažených. Jejich celek je specifický a jedinečný právě tím, jak všechny disciplíny spojuje do jediné rozpravy a jak všechnu naukovost spojuje s vyprávěním. Saturnálie totiž nejen obsahují rámcové vyprávění o hostině – Saturnálie JSOU VYPRÁVĚNÍM. Jsou vyprávěním o lidech, kteří žijí poznáváním, kteří jsou bytostně zasaženi a zaujati procesem poznávání, uchováváním poznaného, a také mezižánrovým a mezioborovým srovnáváním poznaného. Mezioborovost Saturnálie navenek tříští, ale uvnitř sjednocuje. Použijeme-li moderních termínů, má v první knize hlavní slovo srovnávací religionista, ve třetí knize gastronom, ve čtvrté knize učitel stylistiky, v páté knize srovnávací literární vědec, v šesté knize historik latinské literatury a v sedmé knize lékař dietolog. Každý mluví z hlediska svého oboru o trojjediném tématu: Saturnálie – symposium - Vergilius.
Saturnálie nejsou totiž jen časovou příležitostí, během níž se hostina koná – jsou i tématem zkoumání přítomných učenců: Jak a proč vznikly, proč se takto nazývají a proč se o nich děje, co se děje. Hovor o Saturnáliích se promění v hovor o římské náboženské tradici a ta v hovor o náboženství vůbec. Taktéž symposium není jen vnější, převzatou literární formou, do níž je zabalena učebnice pro autorova syna – je předmětem analýzy, která z kulinářských a zdravotnických analýz míří k obecné úvaze o lidském těle, o živých bytostech a o životě vůbec. A konečně i jednotlivé studie o Vergiliovi neulpívají na filologických detailech, nýbrž z různých stran poukazují k významu básnického díla coby zrcadla všehomíra. Každá jednotlivost vypovídá o celistvosti. Každý, kdo se zabývá jednotlivostmi, by měl být schopen zobecňovat své poznatky, vztahovat je k celistvosti. Proto se koná o Saturnáliích symposium učenců.

To je smysl Macrobiových Saturnálií. Saturnálie nemají žádný výrazný děj, žádný vzrušující příběh. Jejich dějem, jejich příběhem – tím, co má čtenáře vzrušit tak, jako to vzrušuje účastníky hostiny - je příběh poznávání pravdy a celistvosti světa. Northrop Frye připomněl Saturnálie ve své Anatomii kritiky jako příklad díla, které je založeno na protnutí naukovosti a beletrističnosti, jako příklad „kreativního traktování vyčerpávající erudice.“ Saturnálie tak patří podle Fryeho do stejné kategorie jako Rabelaisův Gargantua a Pantagruel nebo jako Flaubertův Bouvard a Pécuchet.

V dílech Fryem zmíněných se poznávací vášeň učenců jeví především ze své komické stránky. Macrobius své učené symposiasty prezentuje vážně – ale právě tato vážnost v sobě nese potenci převrácení ve směšnost scholastiků, dottorů z commedie dell’arte, Bouvardů a Pécuchetů. Tímto bezděčným tíhnutím ke směšnosti však není patos macrobiovského úsilí o postižení celku, o uchování vědomí celku v roztříštěném, zestárlém a zhrublém světě, znehodnocen. Macrobiova doba je epochou na hranici mezi epochami, jeho dílo je dílem na hranici mezi žánry – ký div, že vyznění tohoto díla je na hranici mezi patetičností a směšností. V době tolik podobné té jeho mu to může na přitažlivosti leda přidat.