Knihy

I. Democratiana – texty s politickou a společensko-kritickou tematikou, zejména články a brožury z mladistvého radikálního období a eseje o svobodě z revue Řád.

II. Religiosa – texty s náboženskou tematikou, a to jak obecně náboženskou, tak speciálně katolickou, pravoslavnou a judaistickou.

III. Bohemica – texty týkající se dějin českého státu a českého státního práva, zejména kompletní text knih Svatováclavská koruna a české insignie a Písně českého státu a řada článků heraldických.

IV. Schwarzenbergiana – texty vztahující se k rodovým dějinám, zejména kompletní text knihy Lancknechta Bedřicha Schwarzenberga Španělský deník a Zrození revolucí, výbor z knihy Dějiny říšskostavovského domu Schwarzenbergů a několik článků, vztahujících se k autorovu milovanému Orlíku.

V. Magna narratio, parva ludibria aneb Torzo románu a poetické hříčky – překlad strojopisného románu o konci druhé světové války na Orlicku Květen na zámku a několik ukázek z autorovy příležitostné beletristické tvorby.
Texty, napsané původně v jiném než českém jazyce, byly přeloženy.

Kniha je opatřena úvodní studií, pokoušející se popsat místo Karla VI. v rodových dějinách a v české kultuře, dále vysvětlivkami, rodokmenem Schwarzenbergů, biografickým přehledem, obrazovou přílohou a dalšími doplňky.

Proč Schwarzenberg

Hledíme-li na dějiny Schwarzenbergů, rozeznáváme v nich snadno dva dominantní povahové typy: Na jedné straně klidní budovatelé a udržovatelé svěřené role, tvůrci jihočeské „schwarzenberské idyly“ – většina hlubockých Schwarzenbergů, z orlických pak zvláště Karel III.; na jiném poli ztělesňuje tentýž typus kardinál Bedřich Schwarzenberg. Na druhé straně nenapravitelní romantikové, toužící po jiných časech a větších činech – Lancknecht či Karel IV.

Podobně, ale netotožně rozeznáváme dva typy údělu: Na jedné straně mnozí, kterým byl dopřán klid k budování a někdy i velkým činům na poli politickém, vojenském či hospodářském. Na druhé straně ti, kteří byli z budování a činění vytrženi nějakou neuvěřitelnou, absurdní náhodou: Adolf, který roku 1598 dobyl na Turcích Ráb, zastavil tak postup k Vídni a vysloužil si od císaře Rudolfa II. do rodového erbu hlavu Turčína – a za dva roky byl zabit v nesmyslné potyčce s vlastními vzbouřenými vojáky. Adam František, jemuž na počátku 18. století připadlo obrovské dědictví po Eggenbercích včetně titulu krumlovského vévody a jenž byl jedním z nejbližších lidí císaře Karla VI. – a tento císař ho roku 1732 při lovu u Brandýsa nešťastnou náhodou zastřelil. Pavlína, uhořelá na pařížském bále roku 1810. Její dcera Marie Eleonora, provdaná za Alfreda Windischgrätze, zastřelená na počátku pražských bouří roku 1848. Karel V., zahynuvší na počátku první světové války na úplavici.

Je jasné, který ze dvou povahových typů a který ze dvou typů údělu se týká Karla VI. Romantismus, nostalgie, nespokojenost s dobou a svým místem v ní – a tragika, která vstupuje do života v nečekanou chvíli. V jeho případě to nebyla náhlá smrt, ale mrtvice, která ho ochromila a přiměla zanechat vlastní dílo v podobě torza. On, tolikaletý archivář, už nemohl ani uspořádat vlastní písemnosti, natož aby alespoň některým z nich dal definitivní tvar. „Štátue“ jeho osobnosti a díla je sochou s velkým, rozmáchnutým a tragicky přeťatým gestem.

Nicméně, česká kultura osvědčila již mnohokrát svou schopnost vyzvedávat ze zapomnění outsidery a stavět je zpětně na ústřední místa v kulturních dějinách národa. Již to učinila s Bridelem, Florianem, Demlem, Weinerem, Reynkem, Váchalem či Ladislavem Klímou. Proč by totéž nemohla učinit s Karlem VI. Schwarzenbergem?

A proč by to učinit měla? Proč by měl být z okraje do centra postaven někdo, kdo je, věcně měřeno, „jen“ heraldik, popularizátor dějin české státnosti, historik svého rodu a jeden z esejistů dávného Řádu?

Pro samotný akt spravedlnosti a smíření, jímž by měla být (nejen) v jeho osobě česká šlechta i se svým světopohledem přijata zpět do dějin české kultury, a to nikoli už jako exotický objekt afektovaného okukování, ale jako jeho „normální“ součást národního společenství (je-li ještě jaké) – tak, jako tam jsou přijímány jiné vylučované nebo přehlížené skupiny a vrstvy. A to i kdyby toto přijetí mělo být už jen směrem do minulosti.

Pro literární kvalitu jeho textů - pro svůdnou bizarnost, neodolatelnou impertinenci a potutelnou provokativnost stylu, jenž čerpá z evropských zdrojů (Chesterton, Kraus, Bloy), ale přetváří je do zcela originálního tvaru.

Pro jeho prosazování principu historismu a legitimity (legitimity v daleko obecnějším než jen dynastickém smyslu!), jehož je zapotřebí jako protijedu tím více, čím více se doba stává ahistorickou, vykořeněnou a uzurpátorskou.

Pro jeho JINÉ, troufale nemoderní, „znakové“, „heraldické“ pojetí světa, umění, státu a samého češství – pojetí, v němž znaky a symboly nejsou čímsi libovolně zaměnitelným či zrušitelným, neboť opravdu reprezentují realitu, jíž jsou znakem a symbolem.

Pro mnohé jednotlivé texty, které napsal; pro mnohá jednotlivá historická fakta, která vytáhl ze zapomenutí a s jejich pomocí zpochybnil obecně říkané pravdy; pro mnohé jednotlivé kritické soudy o českých dějinách a evropské současnosti – což se nevylučuje s tím, že jiné jeho texty a soudy byly časem ovlivněny a překonány.

Nejvíce však pro samo jeho neustálé vyzývání k „agonizing reappraisal“, „mučivému přezkoumání“ našich představ o světě, národě, kultuře, etice a náboženství; k tomu „agonizing reappraisal“, které se má dít ve světle nikdy neuzavřeného historického poučení i křesťanské vůle k pravdivosti; k tomu „agonizing reappraisal“, které aplikoval statečně i sám na sobě; k tomu „agonizing reappraisal“, které může ve Schwarzenbergově duchu a podle hodnot, které Schwarzenberg vyznával, provozovat kdokoli. V tomto smyslu je torzovitost Schwarzenbergova díla pozitivní, ba snad prozřetelnostní: Je to „opera aperta“, otevřené dílo, vyzývající čtenáře k psaní dalších kapitol.

V „bilancující“ eseji Agonizing reappraisal se Karel VI. Schwarzenberg (jako tolikrát) odvolává na toho, jehož knižním portrétem svou literární dráhu započal a kdo se mu stal patronem i v jeho historismu, i v jeho exkluzivním outsiderství, v odhodlaném stání na ztracených vartách - na Lancknechta Bedřicha Schwarzenberga. Se vzpomínkou na něj svou výzvu k „mučivému přezkoumání“ uzavírá: „Ano, to je romantika, ovšem. Bez ní žádné naděje není, to víme. A proto se této romantiky nespouštíme.“