Knihy

Josef Florian

Mnohé z prvků své složité a zcela dosud neobjasněné soustavy převzal Florian od Léona Bloy - Kolumbus a Napoleon jako hlavní světci křesťanských dějin, čekání "potopy ohněm", "zatmění na Velký Pátek dějin". Celková koncepce je však Florianova, především je Florianovým přínosem onen motiv, který znamená praktické vyústění celé koncepce - Etiopie.

Opět vidíme jen na jedno oko: Co přivedlo Floriana na tento motiv, nevíme. Etiopii chtějí někteří vykladači Floriana (Vyskočil, Hradec) rozumět jako "duchovní krajině". Florian však měl na mysli zcela konkrétní zemi, skutečnou africkou Etiopii neboli Habeš. Pokládal ji za zemi čistého, nezkaženého křesťanství (že nestoriánského, mu kupodivu příliš nevadilo...), zemi, která jediná bude před nastávající světovou zkázou zachráněna.

A tedy, kdo chce být zachráněn, musí včas odjet do Etiopie. A tedy to, co si tam vezme s sebou, bude jediné, co zůstane uchováno z kulturních dějin lidstva. A tedy - je třeba všechno cenné, všechna "dobrá díla", shromáždit, uspořádat a zachránit. A proto je třeba sbírat grafiky dobrých výtvarníků, proto je třeba překládat a vydávat knihy dobrých autorů, proto je třeba nahradit všechny encyklopedie a slovníky univerzálním listářem Pramenů: Neboť co MY nezachráníme, bude zničeno, a co uznáme za hodné záchrany, bude základním duchovním a kulturním fondem, z něhož bude čerpat nové lidstvo. Bedřich Fučík ve Čtrnácteru zastavení vzpomíná, že si Florian dokonce "pořídil truhlíčky upravené tak, aby se daly transportovat na hřbetech velbloudů" (op. cit., Praha 1992, S.84). Proto tedy celá slavná Hora Studia: PRO ETIOPII!

Josef Florian tedy nezakládá své vydavatelství, aby "rozšířil kulturní povědomí". Vůbec nechce být vydavatelem knih. Jeho budování a pořádání vyplývá z jeho apokalypsy. Ve třetím sborníku Studia (říjen 1906) píše: "Poznáváme čím dál tím jasněji, že jest to (=vydávání) práce k odjezdu nevyhnutelná... Až se takto vše shromáždí, snadno ti vyvolení, jichž bude moci Prozřetelnost použíti jako semena pro Velkou Sobotu Historie a jež proto zachová před Zkázou a přepraví před rozhodným oním dnem velikým do kteréhosi útulného zákoutí Globu se vším, co bude jim nevyhnutelno k vypěstění nového, zdravějšího pokolení, snadno ti vyvolení rozsoudí, čím z toho všeho koráby obtěžkati."

Nyní rozumíme i onomu rozsáhlému "vyklízení" knih: Vyklizování knih je prostě praktickou činností, aby se na velbloudech nemusely tahat zbytečné kilogramy, a zároveň je to předobraz "sobotního úklidu" na "Bílou Sobotu Dějin". Oheň, do něhož jsou špatné knihy vrženy, pak předobrazuje i magicky přivolává Oheň závěrečný: "V Kruzích Historie se to zahrnuje v úhrnné, integrované rčení: Kometa, Potopa. Kometa, která Zemi příliš zaneřáděnou nejprve zamete, pak souvislejší a hlubší svou podstatou utře, na konec pak opláchne to Potopa při přeměně kontinentů, zkrátka trochu úklidu na Sobotu Historie." (J. F., Dílo a exegeze, Archy 48-49/1939, S. 8)

Nyní rozumíme, proč Stříž píše ve zmíněném už článku Spravte snahy své, že jakýkoliv sebedrobnější text, který se objeví v jakékoliv podobě staroříšské produkce, je uchován navždy, dostal své definitivní místo: Protože ujde potopě. A po potopě, "až bude autorita, vyhlásí se prostě zákonem, že není dovoleno tisknouti věci drobné jinak než úplně odděleny a ve formátu Nova et vetera nebo na lístcích Pramenů." (op. cit., in sb. Nova et vetera 16/1915, S. 17).

Florianovci se sice ústy hlásí k autoritám a tradicím, ale fakticky se sami cítí nejvyšší autoritou, vždyť oni ZNOVU USPOŘÁDÁVAJÍ SVĚT, všechno zkoumají a revidují - připravují na katastrofu, aby to bylo "sečteno a zváženo". Že si tak osobují ono místo v dějinách spásy, jaké zastával při první potopě Noe? Ovšemže. Jak došli k přesvděčení, že právě oni jsou k tomu povoláni?

Oni sami vědí.

Máme tedy jako na dlani výchozí pozici staroříšského kněhnakládání: Je to vlastně co do STRUKTURY typické myšlení apokalyptické sekty: Svět je odsouzen ke zkáze a my jsme ti předurčení k záchraně. O zkáze a záchraně jsme se dozvěděli z posvátných textů, v něž jsme uvěřili, tj. hlavně z knih Léona Bloy a ze zjevení na La Salettě. Jsme ovšem povinni dát i dalším možnost zachránit se z tohoto zkaženého světa - jak jinak, než skrze četbu těchto textů. Kdo je přečte a přidá se k nám, bude zachráněn s námi. Nikde jinde mimo naši družinu není spásy. A běda největší tomu, kdo by pravdu jednou již poznanou opustil a zpod křídel bratrstva odešel! Bezpečně o tom svědčí hněv vůdce sekty Josefa Floriana, když si někdo troufl mu odporovat, i nadávky vrhané za těmi, kdo jeho "ohnisko záchrany" opustili.

Florian se samozřejmě takovému označení bránil - viz jeho dopis Staše Jílovské z 16. 9. 1919: "S tím sektářstvím též by bylo třeba přestati. Není sektář Bloy a my nic jiného na veřejnost nečiníme, nežli že překládáme a vydáváme jeho knihy. A za celé veřejné činnosti ani jedinou větičkou neodchýlili jsme se od obecného či katolického učení, jež jest chováno stále totéž svatou katolickou Církví od Krista Bohočlověka jakožto zakladatele až po naše dny Religio depopulata." (Josef Florian - Staša Jílovská. Vzájemná korespondence, Praha 1993, S.73-74), a znovu 11. 11. 1919: "Co pořád ti páni doktoři pletou s tou mou 'náboženskou obcí', sám Pán Bůh ví. Asi jen proto ždaňuří, že se již nesmí ani vysloviti pravda (bez ostudy) tak prostá, že žádných náboženských obcí nezakládám, že když jsem katolický křesťan, že to není nějaký zatoulanec z afrických pralesů, nýbrž tisíciletá právní obyčejnost." (op. cit., S. 93)

Jedna věc je však sebepochopení a soběrozumění a druhá je nereflektovaná struktura myšlení a konání. Ostatně figura "nejsem sektář, naopak, jsem katolík bez přívlastků", je pro sektáře charakteristická. Pozoruhodným dokumentem jsou v tomto ohledu dopisy florianovsky nadšeného kněze Mansueta Stona (1893-1965), v nichž referuje Florianovi o svých cestách po venkovských farách, cestách vpravdě "misijních", neboť zapřádal rozhovory s faráři s snažil se je... těžko můžeme říci něco jiného než snažil se je "obrátit na víru Florianovu", tj. přimět je k přijetí La Saletty, Emmerichové a jako klíčového bodu učení, jako "secreta secretorum", Florianovy teorie Kruhů.

Vydávání textů má tudíž dvojí účel: Za prvé poskytnutí informace o spáse těm, kdo budou ochotni je přijmout - účel, který má své naplnění již v tomto čase, ještě před potopou. Za druhé přípravu "všeho potřebného do archy", účel po-potopní.

Odtud i dvojí typ vydávaných knih: V prvních letech zcela dominují "knihy spásonosné", tedy texty čtyř autorit. Až po nich, jaksi na vedlejší koleji, jsou vydávány i knihy prostě "dobré", které spásu samy nepřinášejí, ale jsou ke spáse určeny.